"Podzemní boj" v Radotíně za druhé světové války

Článek o odboji v Radotíně za druhé světové války napsal Jiří Bárta

Situace v sousedním Německu v období po první světové válce dospěla až k zfanatizování většiny národa, nenávist k ostatním národům a rasám vyústila v tragédii antických rozměrů – k druhé světové válce.
Československo, které bylo nadějně se rozvíjejícím státem stojícím na demokratických principech, postihly události velmi a zcela rozvrátily a doslova otočily jeho směřování a vývoj na mnoho let. V průběhu roku 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace armády a posíleno vojsko v pohraniční.
Hitler svými požadavky stupňoval tlak na evropské mocnosti a dosáhl nakonec úspěchu v podobě nechvalně známě Mnichovské dohody, která umožnila zabrání až jedné třetiny československého území. Mnoho českých rodin muselo přesídlit do vnitrozemí. Do Radotína tak přišla ze severočeských Teplic například rodina Vykoukových. Pravoslav Vykouk a jeho žena Pavla byli předními funkcionáři tamní sokolské župy a jako takoví čelili pronásledování.
Radotín měl celkem výjimečnou pozici. Byl nedaleko Prahy, což umožňovalo dobré spojení s tamním odbojem, zároveň už na venkově, tedy trochu ve stínu. Navíc zde byl průmysl, závody, které musely vyrábět pro agresora, ale ty byly paradoxně plné pracovníků, kteří se mnohdy právě v tomto prostředí úspěšně podíleli na diverzní činnosti a sabotážích.
Tajný odpor vůči okupantům byl vlastní mnoha lidem napříč společností. Její páteří však byli nejčastěji důstojníci Československé armády v záloze, Sokolové, bývalí Legionáři a mnozí další občané ctící ducha demokratické republiky, kteří se nesmířili s osudem ujařmených a rozhodli se riskovat životy své i svých blízkých.
Ilegální boj proti okupantům byl již od počátku z velké části sofistikovaně řízen bývalými členy prvorepublikové armády a tajných služeb, mnoho bylo připravováno již před okupací. Vedoucí jednotlivých odboček si vyhledávali schopné zástupce v dalších krajích, městech a obcích.

V Radotíně byl v létě 1939 osloven nadporučík v záloze Jaroslav Matějovský, civilním povoláním úředník záložny. Sokol, dlouholetý člen obecního zastupitelstva, zakladatel dramatického sdružení Čechie a předseda odbočky Svazu československých důstojníků. Byl pověřen založením vojenské odbojové skupiny.
Sám již měl tou dobou vytipované schopné a spolehlivé spolupracovníky. Vznikla pěší rota, veliteli čet byli npor. K. Svátek, npor. M. Šoufek, por. A. Říha a por. B. Kučera. Zástupci velitelů - st. rtm. J. Souček a por. J. Roháček, veliteli družstev byli: K. Cyrner, V. Záruba, Al. Šoufek, B. Jansa, Jos. Houska, Fr. Ejem, S. Bouše, Jos. Růžička, J. Svátek.
Bylo dodržováno přísné utajení. Mezi sebou se znali nejvýše tři lidé, aby při vyzrazení nedošlo k zatčení více osob. Zároveň měl každý za úkol vyhledat ve svém okolí dostatek spolehlivých lidí, kteří však o tom nesměli mít tušení až do případné jejich mobilizace.
Podle rozkazů nadřízených velitelství měla být polovina jednotky v případě revoluce určena pro boje v Radotíně a polovina na pomoc Praze. Jedním z jejich úkolů měla být případná účast na obraně nebo destrukci vyšehradského železničního mostu. Byl vytvořen soupis dostupných zbraní, které byly porůznu v Radotíně uschovány. Značné skladiště zbraní poskytl Vratislav Drchota, místní četnická stanice zajistila větší počet munice do pušek, Fr. Havlík dodal určitý počet vojenských pistolí. Seznam zbraní byl hlášen na nadřízená velitelství.
Npor. Matějovský pracoval též jako zpravodajský důstojník, byl informován o dění na cvičišti SS na Benešovsku, které předával dál do zahraničí. Samozřejmostí byla také spolupráce a koordinace činností s ilegálními jednotkami v okolních obcích a v Praze. Odbojová skupina také ukrývala pronásledované osoby, a to přímo v bytě Matějovského, nebo na evangelické faře u vikáře Jiřího Rumla, popřípadě u učitelky Bezděkové – Novákové a jinde.
Před gestapem se tu za heydrichiády ukrýval Rudolf Mareš, důležitá osobnost podzemního boje, vydavatel časopisu V boj. Dále agent s krycím jménem "Jirka" – poručík letectva, spolupracovník gen. Eliáše, přivezl s sebou vysílačku a pobyl v lednu 1942 tři týdny u Bohuslava Jansy. O dva měsíce později se u něho ukrýval další důstojník – letec, ten byl ale později dopaden a popraven.
Do činnosti zde byl zapojen i Pavel Vančura, úředník z Radotína, který pracoval hlavně v pražském odboji, a který převáděl osoby pronásledované gestapem, ukrýval je zde v Radotíně a "po řetěze" je posílal do zahraničí. Organizoval i rozsáhlou pomoc pozůstalým, s Matějovským též přiváželi z Prahy výtisky časopisu V boj, s jehož vydavateli spolupracoval, dále různé letáky a jiné tiskopisy a opatřovali a přechovávali i různé součástky do vysílaček.
Vyhýbat se prozrazení se jim dařilo až do 22. února 1943 kdy byli Jaroslav Matějovský a Pavel Vančura zatčeni. Byli obžalováni z velezrady, ilegální činnosti, podporu parašutistů a přechovávání součástek do radiostanic. Byli odsouzeni k smrti a dne 22. října 1943 v Mnichově popraveni.
Vojenská podzemní jednotka Radotína pokračovala v činnosti dál až do revolučních dnů pod vedením npor. Šoufka. Zde je také nutno podotknout, že většina odbojářů byla členy Sokola, a že jeho náčelník Antonín Říha vybral mezi bratry částku 38.000 korun ve prospěch rodin postižených persekucí ze strany okupantů.

Další větší odbojovou skupinu – politickou – vedl Václav Balý. Zámečník v továrně Ferrovia se narodil roku 1887 v Chaloupkách na Hořovicku. Byl členem obecního zastupitelstva v Radotíně za komunistickou stranu. Kromě něho operovali ve skupině Josef Ferrer, Fr. Maštera, Jar. Bílek, Vác. Klimeš, Bohum. Prchal, Jos. Šimek a Vác. Albrecht. Další členové se nacházeli v závodních skupinách a okolních obcích.
Činností této skupiny bylo především obstarávání pomoci pozůstalým po zatčených, tisk a šíření ilegálních tiskovin, taktéž ukrývání osob na útěku. Václav Balý byl celkem třikrát zatčen a dvakrát pro nedostatek důkazů propuštěn, dále však pokračoval v boji, načež byl 11. září 1943 zatčen potřetí a po mnohých útrapách umírá 16. srpna v koncentračním táboře v Zweibrückenu.
Velmi se také angažovali bratři Novotní, kteří ve svém závodě připravovali různou výzbroj – ruční granáty, přípravky k vykolejení vlaků a podobně, též se věnovali opravám zbraní chystaných k revoluci. Navíc věnovali ze svého obnos 40 tisíc korun na podporu pozůstalých a pronásledovaných.
Mimo tyto skupiny působilo tu odbojově mnoho dalších spoluobčanů, vzpomeňme především manžele Vykoukovy, kteří se přes významnou osobnost Československého odboje Jana Zelenku – Hajského (se kterým byli čelními pracovníky sokolské župy krušnohorské) zapojili do pomoci parašutistům, kteří provedli atentát na říšského protektora Heydricha. Adolfa Opálku, velitele výsadku Out Of Distance, ukrývali ve svém domku Na Rymáni a oba za tuto svojí hrdinskou službu zaplatili životy.
Z dalších mnoha odvážných jmenujme Josefa Bělohoubka, automontéra, který byl popraven za výrobu a přechovávání zbraní. Františka Chybu, záložního letce, - byl zabit v Mauthausenu za činnost v jedné pražské ilegální skupině a radiotelegrafický spoj se zahraničím. A jiní, pronásledovaní, zatýkaní, mučení a popravovaní spoluobčané, kteří se postavili okupační moci. Jejich dlouhý seznam lze najít v brožurce "Radotín v odboji a revoluci", která byla v Radotíně vydána rok po válce, a kterou si je možné přečíst na webových stránkách Letopisecké komise.
Najdete v ní více informací o pohnuté době a o lidech, kteří tehdy v Radotíně žili. Najdete v ní také seznam našich spoluobčanů, kteří byli krutě vzati ze svých domovů a pouze podle příslušnosti k nějaké rase zavražděni a nikdy se tak už tyto zástupy nevrátily do svých domovů, cyničtí vrahové je usmrtili! Rodina Katzova, Friedmannova, Klepetářovi, Pickovi, Bondyovi, Salosovi a další.
Žili tu s námi!