Další oběti z východní fronty

Článek Renaty Lukavské, spolupracovnice letopisecké komise, pokračování seriálu "Jména z pomníku"

Rozpuštěním c. a k. 28. pluku obviněného ze zrady anabáze radotínských vojáků v Haliči zdaleka neskončila. Psal se duben 1915, když byly necelé čtyři stovky osmadvacátníků, jež krvavý střet u Dukelského průsmyku přečkaly bez zranění, rozděleny mezi ostatní c. a k. pluky a vyslány do dalších bojů. Regiment, který čítal před krvavou lázní v Karpatech 1300 mužů a jehož ztráty se vyšplhaly k hrozivým 70 %, tak prakticky přestal existovat. Půl roku nato se v zajateckém táboře na Sibiři uzavřel životní příběh dalšího z radotínských osmadvacátníků.
 Jmenoval se Jaroslav Tichý (1888-1915) a byl synem Antonína Tichého (*1855) z Obříství, půdovního dozorce v radotínském cukrovaru a vařiče cukru, a Anny (*1862), rozené Jaroschové z Hošťky. Rod Tichých pocházel z Mělnicka, Jaroslavův děd, zedník Wáclaw Jan Křtitel, se narodil v obci Semelkovice, praděd Matej na selském gruntě v Korycanech. Kořeny Jaroschových sahaly do Hošťky na Litoměřicku, Jaroslavova matka Anna byla dcerou tamějšího ševce Josefa Jarosche a tutéž profesi vykonával v Hošťce i její děd Anton. V rodné Hošťce uzavřela také Anna v roce 1881 manželství s Wojtěchem Doležalem, jehož otec Jan Doležal působil v Radotíně č. p. 5 jako hostinský. Už po roce ale ovdověla a v září 1884 se ve svých dvaadvaceti letech v Třebotově provdala za svého druhého manžela Antonína Tichého. Před sňatkem žili oba snoubenci v Radotíně č. p. 3, po založení rodiny vystřídali hned několik radotínských adres, a nakonec se usadili v č. p. 84. Na svět přivedli pět dětí, prvorozený syn Antonín (*1885) však zemřel jako dvouměsíční na zánět střev. Dospělosti se tak dožila pouze Marie (*1886), která se v roce 1911 v Třebotově provdala za Antonína Čadu, zámečnického mistra z Letohradu, Antonie Libuše (*1890), jež uzavřela téhož roku sňatek s Rudolfem Albertem Fialou z Plzně, a Anna Libuše (*1891), která v únoru 1919 spojila svůj život s malířem pokojů Václavem Šafaříkem ze Zbraslavi, a jediný syn Jaroslav (*1888), budoucí oběť válečného běsnění. Jakožto záložník byl šestadvacetiletý svobodný obchodní příručí Jaroslav Tichý do armády povolán bezprostředně po mobilizaci v létě 1914. Kdy a kde přesně padl v Haliči do ruského zajetí není bohužel známo a stejná nejistota panuje i pokud jde o jeho úmrtí. Vojenské záznamy nabízejí hned dvě verze – podle úmrtní matriky c. a k. 28. pěšího pluku zemřel desátník a čestný četař Jaroslav Tichý 13. října 1915 v Ischimu, městě, jež se nachází v Ťumenské oblasti na 2431. kilometru Transsibiřské magistrály, databáze Vojenského historického archivu však uvádí více než tři sta kilometrů vzdálený Tobolsk a doplňuje, že byl četařem 3. zajatecké setniny náhradního praporu c. a k. 28. pěšího pluku. Příčina smrti Jaroslava Tichého je rovněž nejasná, lze však předpokládat, že souvisela s katastrofálními podmínkami, v nichž byli zajatí vojáci na Sibiři drženi. Jaroslavův c. a k. 28. pěší pluk byl sice na sklonku roku 1915 rozhodnutím císaře Františka Josefa obnoven a následně v Sarajevu znovu zformován, vzápětí však byl převelen do Itálie a do bojů na východní frontě tak už nezasáhl. 
Radotínští vojáci z jiných regimentů však v Haliči za císaře pána umírali dál. Jedním z těch, kteří se z bojů nevrátili, byl i radotínský rodák a tovární dělník Josef Vejvoda (1888-1915) z c. a k. 94. pěšího pluku. Vejvodovi žili v Radotíně od roku 1854, kdy se do rodiny Bejlkových z č. p. 30 přiženil z Lipenců Josefův děd Thomas Weywoda. Ve stejném domě se narodil jak Josefův otec, dělník a pozdější šafář v Malešicích Josef Wejwoda (*1854), tak i Josefova matka Marie, rozená Bejlkowa (*1862). Budoucí c. a k. voják Josef Vejvoda (*1888) přišel na svět na Lahovské a ve stejné části Radotína se narodili i jeho dva starší bratři, zedník František (*1884) a tovární dělník a kameník Jan (*1886), a Josefova mladší sestra Františka (*1892). V následujících letech se rodina Vejvodových z Radotína odstěhovala. V roce 1912 ji nacházíme v Malešicích, kde vykonával Josef Wejwoda starší práci šafáře na tamějším zámečku. Téhož roku se v kostele sv. Bartoloměje v Kyjích oženili dva z jeho synů, avšak ani jednomu z nich už nezbývalo navzdory jejich mládí mnoho času. Starší Jan zemřel v roce 1916 na plicní tuberkulózu a mladší Josef byl necelé tři roky po svém sňatku s Marií Vytiskovou z Proseče pod Křemešníkem a nedlouho po narození jejich jediného syna Františka (*1913) odveden k c. a k. vojsku a v září 1915 padl v Haliči.  

 Válečný rok 1915 nezačal pro Rakousko-Uhersko na haličské frontě dobře. Těžké několikaměsíční boje v Karpatech nepřinesly kýžený výsledek a ani tři na sebe navazující ofenzivy nestačily k prolomení frontové linie a osvobození hladovějící posádky obležené rakousko-uherské pevnosti Przemyśl. Po její kapitulaci v březnu 1915 padlo do ruského zajetí kolem 120 000 rakousko-uherských vojáků a Rusové navíc v Karpatech přešli do protiútoku. Rychle obsadili Dukelský, Užocký a Lupkovský průsmyk a následně se probili až na Slovensko, kde jejich vojska obsadila několik východoslovenských měst, mimo jiné Bardejov, Svidník a Humenné. Špatná situace na východní frontě nakonec přiměla německé velení k výraznější pomoci. S podporou 11. německé armády pak Rakušané v květnu 1915 porazili ruskou armádu v bitvě u Gorlice a prolomili frontu. Armády Ústředních mocností Rusy následně zatlačily o téměř 500 km na východ a obsadily mimo jiné Lvov, Varšavu či Vilnius. Kdy a kde přesně se do bojů v Haliči zapojil i šestadvacetiletý radotínský rodák, c. a k. vojín Josef Vejvoda, nelze už přesně zjistit. Je docela dobře možné, že napochodoval v květnu 1915 v řadách 3. náhradní roty 94. pěšího pluku do dobytého Tarnówa, v němž padlo do zajetí na 30 000 Rusů nebo že se jeho jednotka v červnu 1915 podílela na obsazení Lvova. Zcela jisti si však můžeme být jen tím, že se Josef Vejvoda v létě 1915 zúčastnil obnovení útočných akcí, jimiž se Ústřední mocnosti neúspěšně pokusily svého protivníka vytlačit z jeho pozic a že se svým plukem pronikl až do Ternopilské oblasti vzdálené asi 130 km východně od Lvova, kde jej u obce Staryi Tarazh 24. září 1915 dostihla smrt. Zápis ve vojenské úmrtní matrice c. a k. 94. pluku tuto skutečnost shrnul jedním jediným slovem "padl", bližší okolnosti jeho smrti uvedeny nebyly. Rodiče Josefa Vejvody svého syna přežili o necelých šest let, jeho matka Marie odešla v březnu 1921 ze světa vlastní rukou a otec Josef zemřel v malešickém zámečku o dva měsíce později na rakovinu žaludku. Josefův jediný syn František Vejvoda (*1913) se v únoru 1936 ve slovenských Lukáčovicích oženil s Helenou Babušíkovou, jeho další osudy však nejsou, podobně jako osudy Františkovy matky a Josefovy vdovy Marie, známy. 

 Na haličském bojišti vyhasl i život dalšího radotínského rodáka, sazeče Václava Antonína Klomínka (1895-1917). Václavův otec Ferdinand Klomínek (*1858) pocházel ze Zbraslavi a v Radotíně č. p. 3 provozoval od osmdesátých let 19. století hostinec. V listopadu 1889 se ve Slivenci oženil s Josefou Hodáňovou z Lochkova, dcerou tamějšího hostinského, a založil s ní v Radotíně rodinu. Budoucí c. a k. voják Václav Antonín byl nejmladší z jeho tří dětí, před ním se v Radotíně č. p. 3 narodila dcera Maria Anna (*1890), jež podlehla v necelých dvou letech záškrtu, a syn Josef Václav (*1893), strážmistr čs. Pohraniční finanční stráže, který se v červnu 1921 v Horní Folmavě oženil s Annou Franzovou z České Kubice a už tři týdny nato v rodném domě nečekaně zemřel na srdeční vadu. Toho se ale radotínský hostinský Ferdinand Klomínek nedožil, v dubnu 1898, přesně v den třetích narozenin svého nejmladšího syna Václava Antonína, podlehl totiž v nedožitých čtyřiceti letech chronickému zánětu ledvin. Teprve třicetiletá vdova Josefa se ještě tentýž rok v Třebotově provdala za Bohumila Pospíšila z Berouna a zajistila tak pokračování živnosti. Se svým druhým manželem měla tři děti. Nejstarší dcera Marie Pospíšilová (*1900) se v listopadu 1918 v Radotíně vdala za Karla Kolprechta, syn Antonín Vácslav Pospíšil (*1901) se o sedm let později v Tachlovicích oženil s Anežkou Havlůjovou a syn Bohumil Pospíšil (*1903) zemřel jako čtyřletý na spálu. Dvacetiletý radotínský sazeč Václav Antonín Klomínek narukoval v roce 1915 k c. a k. 8. zeměbraneckému pěšímu pluku. Tento c. a k. regiment složený hlavně z vojáků české národnosti měl v tu dobu za sebou už nejednu válečnou zkušenost. Od samého začátku války bojoval na srbské frontě a zkraje roku 1915 byl převelen do Karpat, kde měl pomoci zastavit postup Rusů. Zúčastnil se tak vítězné bitvy u Gorlice, znovuobsazení haličské pevnosti Przemysl i obrany rakousko-uherských pozic při Brusilovově ofenzivě. 

 Tato ofenziva naplánovaná ruským generálem jezdectva Brusilovem se stala jednou ze stěžejních operací první světové války. Způsobila největší porážku Ústředních mocností od začátku bojů a značně podlomila morálku rakouské armády. Rakouská a německá vojska v ní ztratila od června do srpna 1916 614 000 mužů, z nichž tvořili více než polovinu padlí či nezvěstní, a musela ustoupit o 60 a někde dokonce až o 120 km. Radotínský rodák, sazeč Václav Antonín Klomínek, toho času vojín 12. roty c. a k. 8. zeměbraneckého pěšího pluku, Brusilovovu ofenzivu přežil. Osudným se mu stal až boj u města Stanislawowa, dnešního Ivano-Frankivsku. 1. února 1917 zde byl zabit střelou do hrudníku a dva dny nato pohřben na hřbitově u vesnice Zahvizdia. Zemřel svobodný a bezdětný v nedožitých dvaadvaceti letech. Dočasné úspěchy carské armády na východním bojišti byly nicméně vykoupeny hrozivým počtem padlých ruských vojáků. Jen za Brusilovovy ofenzivy přišlo o život 800 000 Rusů a tyto drastické ztráty vydatně přiživily vlnu nespokojenosti, jež přerostla v říjnu 1917 v bolševickou revolucí.
Ve zmatku občanské války se východní fronta zcela zhroutila. Z této situace těžila rakousko-uherská a německá vojska. Přešla do mohutného útoku a relativně snadno dobyla zpět území, z nichž byla předtím carskou armádou vytlačena. Ruská bolševická vláda neměla po tomto úspěchu protivníka příliš na výběr, a byla tak na jaře 1918 donucena podepsat tzv. Brestlitevský mír, tedy mírovou smlouvu, jež stvrzovala vítězství Ústředních mocností na východní frontě. Zásluhu na tomto vítězství, a tedy i na ukončení bojů na východní frontě a na kapitulaci bolševického Ruska měli i radotínští vojáci, jejichž zmarněné životy si tento článek kladl za cíl připomenout.