Sto let evangelického sboru v Radotíně (1924)

Článek k výročí radotínských evangelíků napsal Jan Přikryl

Radotínští evangelíci slaví letos v lednu stoleté výročí odděleni od smíchovského sboru, které přineslo otevření kazatelské stanice. O několik let později následovala stavba modlitebny v ulici Na Betonce. Věřícím se otevřela v době hospodářské krize v roce 1933.

Vyprávění o počátcích radotínského evangelického sboru lze začít takřka bájným příběhem zachyceným na první stránce farní kroniky: "…na podzim 1921 čekala na radotínském nádraží skupinka mužů na přistavení vagónů pro odvoz cukrovky. Při rozhovoru na rampě se kdosi obrátil na bratra Šupa z Lochkova, aby jim pověděl, čím se vyznačuje evangelická víra. Jeho svědectví muselo být výrazné, neboť posluchači stáli o pokračování. V té době bylo v Radotíně jen šest evangelických rodin."
Toto vyprávění není ale úplně přesné. Podle výsledků sčítání lidu v témže roce (1921) se jen v samotném Radotíně hlásilo k evangelíkům 86 osob, tedy přes 7% tehdejší dospělé populace obce a oněch "6 rodin" představovali ti, kteří už byli "církevně podchycení". První léta po vzniku republiky se mimo jiné nesla pod heslem "pryč od Říma", a důsledky byly cítit i v Radotíně – masovým vystupováním z římskokatolické církve a příklonem k církvi evangelické a (ještě více) k církvi československé. Českobratrská církev evangelická (ČCE) ustavená v prosinci 1918 sama teprve upevňovala svou organizační strukturu, takže vstřebání nových bratří a sester (jak se členové ČCE oslovují) pochopitelně nějakou dobu trvalo. Zvlášť, když se zde začínalo takřka od píky. 
Kdysi v 16. století byl celý Radotín protestantský, následná rekatolizace po Bílé hoře však situaci zcela změnila: ještě v roce 1651 dle "Registračního soupisu poddaných podle víry" mělo mezi zhruba stovkou dospělých usedlých obyvatel obce ještě 9 odvahu přiznat se k víře evangelické (úředně označeni za "zbloudilé lidi", z nichž tytéž úřady ale chápaly 6 jako "nadějných k návratu"). V soupisu obyvatel panství z roku 1829 už ale mezi 206 osobami nefiguruje již ani jeden evangelík – a to 50 let po vydání tzv. Tolerančního patentu! Až s přílivem obyvatel do průmyslového Radotína v poslední třetině 19. stol. a na začátku 20. stol. se zde usazují výše zmíněné "evangelické rodiny" – příslušejí však do smíchovské farnosti. 
A právě ze Smíchova přichází účinná pomoc, zejména v osobě faráře tamějšího sboru Aloise Bílého (1869 – 1949), jehož přednášky v hostinci u Hamanů měly v Radotíně značný ohlas, zvláště ta z 20. listopadu 1921, kterou se pokusil neúspěšně "rozbít" katolický farář Jindřich Uhlík (čest jeho odvaze). Alois Bílý také v následujících letech vystupoval v Radotíně jako kazatel, byť poměry byly vskutku "pionýrské". Zprvu se přednášky i mše konaly v hospodských sálech, od roku 1923 pak i na obecním úřadě. Přes všechny překážky počet věřících rostl a v roce 1923 dosáhl počtu 187, dlužno ale dodat, že nešlo jen o Radotíňáky, ale i občany obcí z Poberouní až po Řevnice. V té době již probíhaly s vedením smíchovského sboru rozhovory o poskytnutí autonomie v podobě tzv. kazatelské stanice. Ta pak byla oficiálně ustavena 17. ledna 1924, a právě k tomuto datu se také vztahuje letošní sté výročí. 
Na fungování společenství, které se kolem kazatelské stanice ustavilo, se však nezměnilo skoro nic. Duchovním zůstával smíchovský farář Bílý (až do roku 1936) a shromáždění se odbývala po hostincích či na obecním úřadě. Jediným majetkem sboru bylo přenosné harmonium, na které se radotínští složili už v roce 1922. S tím jak dále narůstal počet členů (v roce 1927 již přes 300) stávala se ale hmotná situace sboru neúnosnou. První krok k pořízení vlastního kostela byl jen skromný – v roce 1927 byl sborem zakoupen (za 18,5 tis. Kč) pozemek v dnešní ulici Na Betonce (tehdy Blahoslavova). 

K vlastní stavbě se přikročilo až o 6 let později a šlo o malý zázrak. Kostel vystavěný podle návrhu radotínského stavitele bratra Fr. Kříže byl dokončen – uprostřed hospodářské krize – během 5 měsíců a slavnostně předán do užívání 1.10.1933. V archivu ČCE existují i jiné architektonické návrhy stavby, často ultramoderní a hlavně daleko dražší. K jejich realizaci nedošlo. Dnes můžeme říci: naštěstí. I tak stavba znamenala pro sbor enormní finanční zátěž. K výnosu sbírky 37 tis. Kč bylo nutné vzít půjčku ve výši 102 tis. Kč, kterou sbor splácel až do 50. let. Pro ilustraci: za stejné peníze by se v té době daly pořídit 4 levné řadové domky z běžné nabídky radotínských stavebních firem. Nešlo tedy o žádný luxus. Stavba však byla provedena fortelně a dobře slouží i po 90 letech. Úprav se za tu dobu dočkala jen minimálně – v 90. letech byl zbořen plot před kostelem a v nedávné době bylo stavebně upraveno patro modlitebny. Jinak se čas od času měnila jen výmalba a výzdoba hlavního sálu, vždy v charakteristické evangelické prostotě..
Získání vlastního "příbytku" zpětně vedlo ke znásobení veřejné i duchovní činnosti sboru, a v souvislosti s tím k dalšímu růstu počtu členů církve. V roce 1938 jich je evidováno již 652 a tak se aktuálním tématem dojednávání se smíchovským sborem stává povýšení radotínské kazatelské stanice na tzv. filiální sbor, který by již byl – s výjimkou duchovní supervize – na Smíchově nezávislým. Což ale znamenalo i povinnost materiálně zabezpečit vlastního faráře. V této věci významně pomohl dar Jindřicha Křikavy, ředitele pražské burzy, který místnímu sboru věnoval již v roce 1936 svůj radotínský dům čp. 179 v ulici Matějovského (tehdy Resslově) pro vybudování fary. Šlo přitom tak trochu o vydírání, neboť p. Křikava svůj dar podmínil tím, že příjemcem bude právě sbor v Radotíně. Snad i to "obměkčilo¨" smíchovské, a k 2. listopadu 1938 je zde skutečně filiální sbor zřízen. A krátce na to nastupuje v Radotíně i první stálý duchovní, vikář JUDr. Miloslav Horák. Jím ostatně začíná řada radotínských vikářů a farářů významných nejen v regionálním měřítku.  
Miloslav Horák v Radotíně působil jen něco přes rok. Po odsloužení mše na Boží hod Vánoční v roce 1939 mizí – aby se 25. dubna 1940 objevil (po dobrodružném útěku z Protektorátu přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii) v Marseille u odvodové komise čs. zahraničního vojska, aby se jako záložní důstojník přihlásil do služby. Po roce 1944 o něm zprávy mizí, jeho osudy tedy mohou být lákavým tématem pro další badatele .
Dalším duchovním v Radotíně byl ustaven Jiří Ruml, který zde v roce 1940 nastoupil – ve věku 25 let – jako vikář a působil zde dva roky. Za něj se podařilo dovršit úplné organizační osamostatnění radotínského sboru, a to k 11. listopadu 1940. Jiří Ruml ve svém pozdějším působení prošel několika farami a na Vysočině se stal oblastním představeným církve, hlavně se však od roku 1961 významně podílel na vzniku ekumenického překladu Bible. Zemřel v roce 2002. Jeho syn Joel se stal také významným duchovním, v letech 2003 až 2015 zastával pozici nejvyššího představitele ČCE, tzv. synodního seniora.

Nejdéle souvisle působícím farářem v Radotíně byl Jan Vejnar. Nastoupil v závěru roku 1941 a Radotín byl donucen opustit v roce 1960. Ačkoli působil v nejtěžších letech nacistické a později komunistické totality, přivedl místní sbor k rozkvětu. Na začátku 40. let celkový počet farníků přesáhl 1000 duší a radotínská fara se stala mateřskou pro kazatelské stanice v Řevnicích a Zbraslavi. V roce 1945 k nim přibyly ještě Černošice a Dobřichovice. Významnou se stala činnost tzv. sociálního odboru, určeného na pomoc osobám ve hmotné nouzi. Tíživý čas 2. světové války jakoby posiloval pospolitost, průměrná účast na mších činila (dnes stěží představitelných) 110 i více osob a rostl i počet dalších kulturních a společenských aktivit i jejich význam pro zachování ducha odporu v obci. Ostatně mezi evangelíky bylo dost těch, kteří přistoupili i k odporu aktivnímu – za všechny stačí jmenovat třeba Jaroslava Matějovského. 
A pokud se někomu za války zdálo, že nemůže být hůř, bohužel se mýlil. Komunistický režim 50. let nejen "zvyšoval disciplínu" farářů hrozbou odebrání tzv. státního souhlasu (v Radotíně se ho dočkali všichni faráři – což lze dnes paradoxně chápat jako jejich "značku kvality"), ale kladl překážky i pro veškeré veřejné projevy církve a v neposlední řadě vyvíjel tlak na samotné farníky, aby církev – např. v zájmu své kariéry – opustili. I za těchto podmínek zůstával radotínský sbor ČCE ostrůvkem relativní svobody. V konečném důsledku s neblahými důsledky pro samotného faráře. V archívu ČCE jsou zachovány přípisy církevního tajemníka ONV Praha – jih, v němž faráři "radí" vyzvednout v kázáních úlohu dělnické třídy nebo brojit proti imperialismu. Rady zřejmě nepadaly na úrodnou půdu a tak byl farář Vejnar k 9. březnu 1960, po takřka 20 letech služby v Radotíně, zbaven státního souhlasu, a tím i zaměstnání. V době jeho nuceného odchodu však měl sbor stále ještě na 850 členů, z toho v samotném Radotíně 337 . 
Dalším farářem radotínského sboru se stal Mgr. Miroslav Heryán, který v Radotíně sloužil dokonce dvakrát, jednou v letech 1960 až 1971 a pak mezi léty 1978 až 1994. Šlo o člověka takřka renesančního záběru, psal básně, podílel se také na ekumenickém překladu Bible, byl pedagogem, skladatelem písní. A přitom nezanedbával svůj sbor, sám duší sportovec podporoval zejména práci s mládeží. Zdůrazňoval také ekumenický přesah víry - známé jsou v této souvislosti jeho ekumenické semináře v 80. letech. Dá se říci, že z jeho lidského i duchovního odkazu žije evangelický sbor v Radotíně v nemalé míře dodnes.
V mezidobí, kdy byl Mgr. Heryán "převelen" v 70. letech do Brna, sloužil v Radotíně po necelé 4 roky jako farář Milan Balabán. Nedávno (2019) zesnulý disident a chartista se po roce 1990 stal profesorem na Evangelické teologické fakultě. Před tím ovšem pracoval jako kotelník, neboť jiná práce mu byla po odebrání státního souhlasu k duchovní službě zapovězena. Smutným paradoxem je, že ono zrušení státního souhlasu ho zastihlo právě v Radotíně .
Ovšem nejen faráři živ je evangelický sbor, ba ani ne především. ČCE představovala v Radotíně vždy komunitu menšinovou, zřídka kdy přesahujících 5% úhrnu obyvatel. Prostřednictvím svých členů v obci však i tak "vyryla hlubokou brázdu". Některá jména už byla zmíněna (Matějovský, Kříž), jiná by mohla následovat, např. Ing. Vladislav Šimáček (technik – výzkumník a starosta Sokola), hudebník a divadelník Miloš Táborský, bývalý místostarosta Doc. Dr. Ing. František Vláčil, CSc., MUDr. Miroslav Dlouhý (autor četných článků a přednášek o historii Radotína). .

Z úhrnného počtu 88 význačných osobností Radotína, jejichž medailony zpracovala místní Letopisecká komise, jich 17, čili jedna pětina, má v té či oné míře "evangelické kořeny". A není to náhoda. Služba bližnímu a služba obci byla a je věrným průvodcem evangelické víry. .
A dnešek? Sbor se sídlem v ulici Na Betonce je nedílnou součástí Radotína, jeho života, radostí i problémů. Má zajímavou minulost, s níž plánuje v tomto jubilejním roce seznámit veřejnost prostřednictvím akcí jak ve vlastním kostele, tak v Koruně (sledujte vývěsky!). A má samozřejmě i své trvalé duchovní poslání, vepsané ostatně už 90 let na štítě kostela: "My kážeme Krista". K evangelické církvi se v současnosti v Radotíně hlásí podobný počet osob jako před sto lety, tedy necelých 100 věřících. Není to mnoho, ale světlo evangelia stále svítí .