Rok 1989 v Radotíně

Článek Jana Lukavského k výročí sametové revoluce

Letos v listopadu oslavíme 35 let od začátku postupného navracení naší vlasti zpět mezi civilizované státy světa. V pátek 17. listopadu 1989 proběhla v Praze studentská manifestace, jejíž brutální potlačení tehdejšími bezpečnostními složkami se stalo budíčkem pro desítky let spící českou společnost.
Celostátní události té doby budou jistě v následujících týdnech po právu hojně připomínány ve všech médiích. Jaké však byly radotínské ohlasy na dobové pražské dění? Přesuňme se nyní na chvíli do Radotína konce 80. let a podívejme se, čím tehdy naši předchůdci v rolích radotínských občanů žili.
"Je zde velká nespokojenost s projektem ministerstva vnitra na další výstavbu, jež vyvíjí nátlak na řadu majitelů rodinných domů, které by měly ustoupit nové výstavbě. Navíc MNV neprojevuje zájem informovat veřejnost. (…) Radotínu chybí kanalizace, je zde přestárlá síť vodovodní i elektrifikace. Jsou problémy s komunikacemi i ekologií. Síť obchodů a služeb nevyhovuje a je mnoho dalších starostí." Těmito slovy shrnuje stav Radotína před sametovou revolucí tehdejší předseda Letopiseckého aktivu a pozdější radotínský kronikář Bohumil Männchen. Stručněji pak pro budoucí generace zhodnotil dobový Radotín další z místních: "Radotín je senzační! Tam se z fleku daj' točit filmy ze světový války. Z tý první!"

Prohlédneme-li si dobové fotografie, "normalizační" Radotín skutečně symbolizují oprýskané a šedivé fasády, až na výjimky neupravená veřejná prostranství či provizorní pontonová lávka pod kostelem, kterou bylo nutné vždy na zimu demontovat. Určitá modernizace probíhala pouze v samotném centru městské části, kde byla v roce 1984 zahájena výstavba sídliště. Jaká bude jeho konečná podoba nebylo jasné, nicméně kupříkladu areál kulturního centra Koruna se již připravoval na vyklizení a následnou demolici.
Ačkoli kulturní dění mělo během krátké doby přijít o své centrum, společenský život v Radotíně v úplném útlumu nebyl. Například již před listopadem 1989 se oblibě těšily vánoční koncerty, v roce 1988 je odehráli radotínští občané Štěpán Rak, Jaroslav Svěcený a Miroslav Kokoška. Naopak stále menší popularitě se těšily s komunistickým režimem spjaté spolky, na postupný úbytek členstva si tak koncem 80. let stěžovala radotínská pobočka Svazu československo-sovětského přátelství, Československého svazu žen i Československého svazu protifašistických bojovníků. 
Jako jakési regionální ukotvení komunistické ideologie sloužil mýtus okolo takzvaných "Rudých letnic". Ten odkazoval k události z 20. dubna 1930, kdy došlo ke srážce účastníků průvodu komunistické mládeže z Kosoře do Radotína s četníky, jejímž výsledkem bylo pět vážně zraněných dívek. Událost se stala pevnou součástí dějin dělnického hnutí, která byla po roce 1948 zvláště zdůrazňována v místě svého zrození, v Radotíně. Ulice, kde ke střelbě v roce 1930 došlo, byla pojmenována ,,Rudých letnic" (dnes nese název K cementárně), továrna na ventilátory Janka nesla název ,,Janka, závody Rudých letnic" a přímé místo střetu bylo připomínáno pomníkem, u kterého se konaly připomínkové akce za přítomnosti pionýrů, Svazu socialistické mládeže a Lidových milic. Pravidelnou akcí radotínských škol bylo sledování filmu "Olověný chléb" režiséra Jiřího Sequense z roku 1954, který událost značně nepřesně zobrazoval, či podobného filmu "Zakázaný výlet" z roku 1981 režiséra Štěpána Skalského. Místní školy rovněž pořádaly ,,Sportovní hry mládeže Rudé letnice", jejichž součástí bylo položení květin u pomníku a následná štafeta ke stadionu, kde pak probíhaly sportovní soutěže.
Do všech míst se však komunistické ideologii plně protlačit přeci jen nedařilo. Pravděpodobně díky určité perifernosti na místním gymnáziu v období normalizace studovala řada potomků odpůrců dobového režimu, které jiné pražské školy pro jejich původ nepřijímaly. Uveďme alespoň dceru básníka, prozaika, signatáře Charty 77 a ,,polistopadového" politika a diplomata Jiřího Gruši, Milenu Grušovou, vnučku germanisty, diplomata a politického vězně Daniela Goldstückera, Martinu Vávrovou, syna disidenta a ,,polistopadového" premiéra Petra Pitharta, Davida Pitharta, či dva syny signatáře Charty 77 Josefa Topola, Filipa a Jáchyma Topolovy.
Poslední zmíněný v roce 2018 na období strávené na radotínském gymnáziu vzpomínal takto: "Měl jsem zvláštní, legrační a bezvadnej gympl. Bylo to Gymnázium Radotín, kam se v roce 1977 dostalo strašně moc dětí z rodin, kde rodiče podepsali Chartu. Dětí, které původně měly zakázáno studovat." (…) "Naše paní ředitelka Irglová byla strašně fajn dáma, velice elegantní a milá a věděla o nás. A byla dotlačena dobou a tím, že na jednu stranu nás ona i profesoři ochraňovali, si to kafíčko v ředitelně s těmi estébáky dát. Tedy na jednu stranu nás estébákům vydala, na druhou stranu věděla, že si vyměňujeme samizdaty a pásky se zakázanými kapelami. A takhle to nějak fungovalo."
Právě radotínské gymnázium pak sehrálo z hlediska Radotína důležitou roli přímo během sametové revoluce. Studentské manifestace 17. listopadu se zúčastnily mimo jiné tři studentky místního gymnázia, které si pro tuto příležitost přichystaly transparent ve znění ,,Kdo, ne-li my? Kdy, ne-li teď?" V pondělí 20. listopadu 1989 tak mohly před vchodem do školní budovy v ulici Loučanská seznámit ostatní studenty s průběhem zásahu na Národní třídě. Jak v roce 2019 uvedla ředitelka gymnázia z roku 1989 Marie Pacourková, toto srocení studentů neuniklo pozornosti místního národního výboru, který požadoval, aby se studenti kvůli bezpečnosti odebrali do budovy. Téhož dne studenti gymnázia vyhlásili stávku, což podpořila i řada vyučujících.
V úterý 21. listopadu proběhlo v Jance mimořádné zasedání "rady pracujících kolektivů", která, navzdory "vyčkávajícímu" postoji zástupců KSČ a ROH schválila protestní petici proti zásahu na Národní třídě. Téhož dne vyhlásilo podnikové učiliště Janky stávku.

Občanské fórum bylo v Radotíně založeno 30. listopadu 1989 v restauraci Berounka na "starém" sídlišti. Již den před tím se celostátní události dostaly "napřetřes" i na zasedání rady místního národního výboru (obdoba dnešní rady městské části). Předseda MNV Jiří Poslušný podal zprávu o politické situaci v Radotíně s tím, že k ničemu mimořádnému nedošlo. K zápisu z jednání rady MNV tehdejší předseda Letopiseckého aktivu Bohumil Männchen zapsal: ,,Rada jedná, usnáší se a vůbec nechápe události 17.11.!!!" Později pak v podobné souvislosti dodává: "Jednání budilo dojem, že současné vedení hodlá ve své činnosti pokračovat i v příštím roce, bez ohledu na to, co se ve státě děje."
Toto podezření se brzy potvrdilo, další vývoj však již byl rychlý. 15. ledna 1990 se uskutečnila manifestace občanů před radotínskou radnicí, na které byl vznesen požadavek na odstoupení dosavadních oficiálních radotínských představitelů. K tomu došlo o dva dny později, novým předsedou MNV Radotín se tak stal kandidát Občanského fóra Petr Bartík.
Tím samotná "revoluce" v Radotíně v podstatě skončila, revoluční změny však začaly teprve přicházet. Na podzim roku 1990 se uskutečnily po mnoha desítkách let první svobodné volby do místních zastupitelstev. V Radotíně svou pozici obhájilo Občanské fórum, které volilo téměř 65% místních. Novým starostou, se stal Jiří Holub, který tuto funkci zastával až do roku 2002 a nese značný díl zásluh na rychlém rozvoji Radotína v následujících letech.
Změny skutečně revoluční přinesl rok 1990 v Radotíně i do oblasti obchodu. Po mnoha měsících odkládání byl otevřen nově postavený obchodní dům Berounka na náměstí Osvoboditelů, činnost navíc mohli díky obnově soukromého podnikání a privatizaci zahájit i první soukromníci. Jak v roce 1991 poznamenala tehdejší kronikářka obce Irena Kozáková, "U všech soukromníků se kvalita služeb, výběr a kvalita sortimentu, i kulturnost prostředí zvýšila (oproti období před rokem 1989) téměř k nepoznání. I otvírací doba se rozšířila, je otevřeno přes poledne, v sobotu a leckde i v neděli dopoledne."

Pokud bychom chtěli jmenovat všechny změny, ke kterým po sametové revoluci v Radotíně došlo, popsali bychom všechny stránky těchto novin a stejně bychom těžko mohli být úspěšní. Došlo k obnovení řady komunisty zakázaných organizací, jako je Sokol či Skaut. Zarůstající pěšinu podél Berounky nahradila z iniciativy místního Občanského fóra zpevněná pěší a cyklistická stezka, v následujících letech a desetiletích postupně prodlužována a rozšiřována až do dnešní podoby. V roce 1994 bylo otevřeno nové zdravotnické středisko, které nahradilo původní zařízení v domě u Hamanů, který byl navrácen v restituci původním majitelům. Výstavbou lávky se ve stejném roce podařilo vyřešit dlouhodobě špatné pěší spojení mezi Radotínem a druhým břehem řeky Berounky, nebylo tak nutné nahradit havarijní pontonový most přívozem. Zmizel komunistickými výmysly opředený památník Rudým letnicím, stejně jako z bujné vegetace vystupující ruiny někdejší továrny na zpracování mramoru ve Věštínské ulici.
Radotín po sametové revoluci definitivně ztratil svou pověst špinavého a zanedbaného místa a stal se vyhledávanou lokalitou jak k návštěvám, tak k bydlení. I radotínský rozvoj po roce 1989 tak spoluutváří příběh českého návratu od komunismu zpět k demokracii. Sametová revoluce nám jistě nedala ideální stát. Nepochybně nám však dala svobodu měnit svět okolo sebe k lepšímu, stejně jako svobodu nechávat to na druhých či na jindy.
Jak by však řekly studentky radotínského gymnázia před 35 lety, "kdo, ne-li my, kdy, ne-li teď?"