Příběhy z pomníku

Příběhy padlých z pomníku v parku pod Kulturně komunitním centrem Koruna sepsala Renata Lukavská

Pomník válečným obětem...
Kdo z obyvatel Radotína by ho neznal. Snad každý z nás kolem něj někdy prošel nebo alespoň projel po přilehlé silnici. Je na něm vyryto 52 jmen obětí Velké války, již dnes nazýváme první světovou, a je tedy připomínkou 52 zmařených životů.
A teď ruku na srdce: co o nich víme? Jsou pro nás ona jména, příjmení a data vytesaná do kamenného obelisku jen shlukem písmen a číslic, nebo něčím víc? Když došlo v říjnu 1921 ke slavnostnímu odhalení radotínského pomníku, byla vzpomínka na oběti Velké války ještě velmi živá. Ale dnes? Rok co rok uctí památku těchto obětí (a rovněž obětí druhé světové války) představitelé naší samosprávy. Vzpomenou na ty, kdo se stali oběťmi válečného běsnění, a položí k pomníku věnec či květiny. Děje se tak za minimálního zájmu veřejnosti…
Proces zapomínání je vcelku přirozený. Ale za každým z těch 52 jmen obětí první světové války je ukryt jeden lidský osud, jeden lidský příběh, jenž by zapomenut být neměl. Protože ten, kdo je zapomenut, umírá dvakrát.
Na našem webu budou postupně zveřejňovány medailonky těch, které spojuje nejen skutečnost, že se nevrátili z první světové války, ale také Radotín. Někteří se v něm narodili, další v něm předtím, než narukovali do c. k. armády, žili nebo pracovali. Jedni padli v boji či zemřeli na následky válečných zranění, druzí podlehli nemocem. A mnozí další prostě jen beze stop zmizeli ve válečné vřavě a byli, někdy i s mnohaletým zpožděním, prohlášeni "za mrtva", jak zněl nejčastější zápis ve vojenských úmrtních matrikách.
Jejich hroby, mají-li vůbec nějaké, jsou rozesety po bojištích první světové války. Umírali v Srbsku, Haliči, Itálii, Francii, Rusku, Albánii, Uhrách i v českých nemocnicích. Pocházeli z rozličných společenských vrstev. Převažují mezi nimi dělníci, zedníci a zámečníci, ale nechybí ani bankovní úředník, holič, kočí, krejčí, listonoš, obecní strážník, obchodní příručí, pekař, pokrývač, poštovní účetní, sladovník, soustružník, strojník či účetní oficiál.

Většina obětí uvedených na radotínském pomníku zemřela v rakouském mundúru, čtyři z nich v uniformě legionářské. Rukovali zejména k pověstnému pražskému c. k. 28. pluku, ale našli bychom mezi nimi i příslušníky c. k. 8., 11., 30., 58., 75., 91. a 94. pěšího pluku a rovněž 13. pluku jezdectva.
Do války byli povoláni otcové od rodin i sotva dospělí mladíčci. Po prvních zůstaly vdovy a nezaopatřené děti, po druhých rodiče zdrcení ztrátou svých synů. Zatímco smutným "rekordmanem" první skupiny byl dělník radotínské cementárny František Houska (*1873), jenž po sobě zanechal šest dětí, nejmladší obětí, kterou připomíná radotínský pomník, je teprve devatenáctiletý dragoun 13. jezdeckého pluku Josef Jan Mašek (*1899) z Radotína č.p.14, zemřelý v květnu 1918 v epidemiologické nemocnici v Itálii.
I takové příběhy radotínský pomník ukrývá. Je jen na nás, zda jim chceme naslouchat.

PŘÍBĚH PRVNÍ: VLASTIMIL DRCHOTA A TI DRUZÍ

Jen několik desítek metrů od radotínského pomníku padlým se nachází Kulturně komunitní centrum Koruna. Na jeho místě stával statek Jarošových, později Drchotových, kterému bylo v roce 1770 při číslování domů provedeném na příkaz císařovny Marie Terezie přiděleno číslo popisné 5. Právě z něj odešel v roce 1914 do Velké války nadšený sokol a přeborník v hodu oštěpem Vlastimil Drchota (1882-1915). Stejně jako mnoho jiných se z ní nevrátil a jeho jméno můžeme nalézt spolu se jmény dalších 51 obětí první světové války na radotínském pomníku.
Vlastimil Drchota pocházel z vážené rodiny, která byla s Radotínem spjata po několik staletí. V únoru 1684 se zde v souvislosti se svým sňatkem s vdovou Annou Wihnanowskou připomíná Joannes Trchota, v letech 1765-1773 byl v Radotíně rychtářem Adalberto (čili Vojtěch) Drchota a starostenský úřad zde později zastávali i Adalbertovi pravnuci Mathias Drchota (1832-1876) a Waczlaw Drchota (1818-1894).

Drchotovi žili nejprve v č.p. 8 a později rovněž v číslech 5, 9 a 12. Posledně jmenovaný Waczlaw Drchota se na bývalém Jarošovském gruntě, tedy v č.p.5, trvale usadil nejpozději v roce 1851 a někdy kolem roku 1875 dal v jeho sousedství postavit populární hostinec U České koruny. Hospodářství po něm převzal jeho syn Václav Drchota (1854-1927), jenž uzavřel v roce 1881 sňatek s Marií Sojkovou ze Zbuzan. Jejich prvorozený syn Vlastimil se na statku Drchotových v č.p.5 narodil v říjnu 1882. Měl dalších sedm sourozenců, dospělosti se však dožila pouze sestra Marie Vlastimila (1887-1930) a bratr Vratislav František (1893-1957).
Vlastimil Drchota se oženil s Marií Maškovou (1880-1952) z Lochkova, dcerou mlynáře Josefa Maška a Anny, rozené Radové. Stačil ještě založit rodinu, narodil se mu syn Jan a dcera Jiřina, ale v červnu 1914 padly osudné výstřely v Sarajevu a měsíc nato vypukla válka. Z úspěšného dvaatřicetiletého sportovce Vlastimila Drchoty se stal vojín c. a k. armády. Narukoval k c. k. 8. zeměbraneckému pěšímu pluku a už v prvních měsících války se spolu s ním ocitl na srbském bojišti. Dostal se do zajetí a v něm následně onemocněl skvrnitým tyfem, jemuž 22. března 1915 v záložní nemocnici ve Skopje podlehl. Pohřben je na tamějším vojenském hřbitově.
Vlastimil Drchota není však jedinou válečnou obětí spojenou se statkem Drchotových v č.p.5. Čtyři roky po Vlastimilovi se zde narodil také Jan Košák (1886-1915), syn krejčího Františka Košáka z Lužce a Karoliny, rozené Horové ze Slivence. Rod Košáků pocházel z Kozolup na Berounsku, rodiče Jana Košáka se do Radotína přistěhovali začátkem osmdesátých let 19. století. S Drchotovými měli zřejmě velmi přátelské vztahy, rolník Václav Drchota byl Janovým kmotrem a většině Janových sourozenců šla za kmotru Václavova manželka Marie Drchotová.

Jan Košák, toho času tovární dělník na Smíchově, se v únoru 1913 oženil se služkou Marií Perlíkovou z Mirošova. Zda měl děti, není známo. V roce 1914 byl povolán k c. k. 88. pěšímu pluku a vydal se spolu s ním do Haliče. Sloužil u 11. praporu téhož pluku až do 1. ledna 1915, kdy byl u Janovic poblíž Tarnowa roztrhán granátem. Posledním známým bydlištěm Jana Košáka byl Smíchov a zřejmě právě fakt, že se z Radotína odstěhoval ještě před začátkem války, zapříčinil, že bychom jeho jméno na radotínském pomníku hledali marně.
Smutný primát radotínského č.p.5, jakožto domu, v němž se narodily hned tři oběti Velké války, ještě podtrhuje osud dalšího radotínského rodáka Václava Řetovského (1900-1919). Václav byl synem nádeníka Jana Řetovského z Horních Mokropes, jenž v době narození syna Václava pracoval u rolníka Václava Drchoty jako skoták. Na sklonku války figuroval sedlář Václav Řetovský ve vojenských záznamech jako střelec 4. roty 45. praporu c. k. 28. pěšího pluku. Jeho dny se naplnily 5. března 1919, tedy více než tři měsíce po uzavření příměří, v nemocnici v Busto Arsizio v severní Itálii. V úmrtní matrice není příčina jeho úmrtí uvedena, lze ale předpokládat, že Václav podlehl válečnému zranění či nemoci. Když byl následujícího dne pohřben na vojenském hřbitově v Solbiate Olona, zbývalo mu k dovršení devatenáctého roku života osm týdnů. Podle vojenských záznamů byl jeho posledním bydlištěm právě Radotín, a tak důvod, proč i jeho jméno na radotínském pomníku chybí, není jasný.