Radotín v protektorátu

Večer v místní knihovně věnovaný vzpomínkám na život v protektorátu připravili Irena Farníková a Pavel Vančát

Ve čtvrtek 15. května 2025 se konal v rámci oslav 80. let osvobození v místní knihovně večer věnovaný vyprávění o tom, jak žili lidé v době protektorátu. 
Osmdesát let je dlouhá doba, a přesto je nutné stále si připomínat, že svoboda je křehká, že demokracie není samozřejmostí, ale jsou to hodnoty, o které je třeba usilovat a chránit je.
Pro dnešní večer autoři čerpali hlavně ze vzpomínek, které zanechal radotínský lékař MUDr. Miroslav Dlouhý, dlouholetý člen radotínské letopisecké komise. Narodil se roku 1928 a o své vzpomínky na těžkou dobu protektorátu se podělil s veřejností přednáškou v roce 1999, sérií článků v časopisu Šemík a zanechal nám je v archivu letopisecké komise. 
Druhá světová válka patřila k nejtragičtějším obdobím české historie, zároveň se ale ani v těchto těžkých válečných dobách život nezastavil. Lidé chtěli žít pokud možno normální život, aby zapomněli na tragédie, smutné osudy a neštěstí, které válka přinesla. 

Záři 1938 bylo velice krásné a slunné. Ale bylo i časem strachu, kdy se již počítalo s válkou. Lidé se báli zvláště bojových plynů. Školní mládež chodila do školy s protiplynovými maskami. Starosta František Mašek ještě 29. září apeloval na členy obecního zastupitelstva, aby "působili na spoluobčany, aby nevěřili různým poplašným pověstem, aby byl zachován klid a rozvaha. ".
29. září mnichovským diktátem vznikla tzv. "druhá republika". Ta byla zároveň koncem dvacetileté éry demokracie. 
Do Radotína přišlo tenkrát mnoho občanů ze Sudet, ti byli místními dobře přijati, našli zde přátele i práci. Například obecního strážníka pana Michálka, který odešel do výslužby, nahradil z pohraničí přišedší četník Hořčička. Na měšťanské škole našel uplatnění pan učitel Forejt, na obecné škole se stal řídícím učitelem Jan Rejl z Bílé Třemešné u Dvora Králové. Školy i jiné organizace pořádaly dobročinné akce jak sběr obuvi, šatstva, potravin i peněžních darů pro uprchlíky z pohraničí.

Ovšem v Hitlerových plánech ani okleštěná republika neměla místo.
Přišel 15. březen 1939 

1939
Protektorát Čechy a Morava, Böhmen und Mähren, jak zněl tehdy oficiální název, byla léta ponížení, nejistoty a strachu.
15. března byla zatažená obloha, sychravé počasí s deštěm a sněhem, když v dopoledních hodinách projížděli němečtí vojáci v šedozelených uniformách na motocyklech Radotínem.
Už v 9 hodin se na nárožích ulic objevila první protektorátní německo-česká vyhláška. Bylo to rudě rámované prohlášení psané špatnou češtinou, všeobecně známé jako "Rozkas pro Obyvatele!" Jeho přesná citace stojí za to: "Na rozkas Votze a nejvršího Presidenta německe Armády převzal sem v zemi české s nešnim dnem celou moc. Hlavni Quartier Praha, dne 15. Března 1939. Vrchni Komandant Armadni Odíl 3 Blaskowitz, general Pjechoty." 
V odpoledních hodinách začalo první zatýkání v rámci akce Aktion Gitter ("akce mříž"). Vůbec prvním radotínským občanem, který byl zatčen gestapem, byl Václav Balý, člen zakázané komunistické strany. Tentokrát se ještě vrátil domů.
Protektorátem skončila platnost cestovních pasů, byl vydán příkaz k odevzdání zbraní a amatérských radiovysílaček. Tím přišli nejen Židé o možnost legálně vycestovat.

Prezident Hácha inspiroval založení jedné jediné strany – Národního souručenství. Zástupcem předsedy v prvním výboru byl radotínský rodák Josef Nebeský, syn mnohaletého okresního starosty z radotínského statku čp. 1. Byl generálním ředitelem syndikátu rolnických cukrovarů. V březnu 1947 mu bylo dostatečně prokázáno vlastenecké založení a spolupráce s odbojem a byl národním soudem zproštěn žaloby. Přesto byl za necelý rok, 25. února 1948, vzat do vazby a mimořádným soudem odsouzen na 12 let těžkého žaláře. Tento trest si bohužel "poctivě" odseděl a nedlouho po propuštění v 77 letech v roce 1966 zemřel.
V srpnu zakázaly nacistické úřady činnost Československé obce legionářské. Posledním předsedou radotínské odbočky byl zámečník Mareš z Benátek. Archiv, dokumentace legionářská, se však nezachovala.
A život se začal měnit.
Úderem 21. hodiny musely být zavřeny restaurace a kavárny - toto kontrolovaly četnické hlídky. Na školách se v učebnicích zalepovaly fotografie prezidentů Masaryka a Beneše, na stěnách k obrazu protektorátního presidenta Háchy přibyly obrazy Adolfa Hitlera. Přeškrtávaly se názvy Československo, Československá republika. 
Vznikl Český svaz pro spolupráci s Němci, k ustavující schůzi se ale nikdo z radotínských občanů nepřihlásil.
V radotínské sokolovně se už 18. března na krátký čas ubytoval oddíl německé armády, čítající 300 vojáků. Vojáci se chovali sice hlučně, ale disciplinovaně; dávali najevo svoje překvapení nad blahobytem a pořádkem, které viděli kolem. Velký zájem měli o pivo a o dorty se šlehačkou. Sehráli i přátelský zápas v kopané proti Radotínskému SK. O tom, nakolik byl "přátelský", se lze jen dohadovat, ale je jisté, že žádosti o jeho sehrání mohl RSK jen těžko nevyhovět. 20. dubna, k narozeninám Adolfa Hitlera, předvedli němečtí vojáci před sokolovnou slavnostní cvičení s přehlídkou. Tajně to nafilmoval Miroslav Šoufek, krytý přáteli z dramatického sdružení Čechie.

Už od 26. března se v Čechách muselo jezdit vpravo jako v Říši, od 29. března byl Židům zakázán vstup do hostinců, kaváren, biografů, divadel.
Počátkem dubna byl sál sokolovny opět volný pro cvičení Sokola i pro ochotníky z Čechie, kteří sehráli v Protektorátu své první představení, Branaldovu komedii se zpěvy "Veselí tři mušketýři".
V Sokole došlo k oživení. Na hřišti u sokolovny byla zřízena běžecká dráha se 190 metrovým okruhem a 60 metrovou rovinkou, konaly se tady zápasy v odbíjené, české házené, závody v atletice. Společenská setkání pak bývala pravidelně zakončena zábavou. Mnohostranná aktivita radotínských sokolů trvala až do 12. dubna roku 1941, kdy byla činnost Sokola německými úřady zakázána.
Ze zápisů, které jsou v sokolském archivu, víme, že sokolové poté vyráželi na utajené společné výlety na kole i pěšky, při kterých se scházeli někde za hranicemi obce.
Radotínští fotbalisté se radovali, že mužstvo nesestoupilo z II. třídy a SK uspořádal taneční zahradní zábavu s atrakcemi v hostinci "U Kinclů".
Nacistické úřady vyžadovaly přesnou evidenci všech organizací, a proto se například z radotínského tenisového kroužku urychleně musel stát oficiální klub s názvem LTK.
Koncem července svolal sekretář Radotínského SK J. Peroutka mimořádnou valnou hromadu, která měla rozhodnout o osudu klubu, kráčejícího v té době od porážky k porážce. Přijel na ni i první muž protektorátní kopané Emil Bryndač. Vyzval všechny funkcionáře i hráče, aby klub nenechali padnout. Činnost Radotínského SK se úspěšně obnovila.
Zbytek roku byl už jen deprimující. Nejprve byl ratifikován sovětsko-německý pakt o neútočení, a první den nového školního roku, 1. září, Němci napadli Polsko. Velká Británie a Francie vzápětí vyhlásily válku Německu, což bylo občany přijato s optimismem, který ovšem brzy vyvanul.
S vyhlášením války skončil volný listovní, telefonní a telegrafický styk s cizinou. Ve prospěch válčící Říše se platil 20 % poplatek z piva, alkoholu a kuřiva.
Přišel rozkaz k zatemnění a Radotín se ponořil do tmy. Tenkrát to ještě nikdo nevěděl, ale bylo to na dobu pěti let, osmi měsíců a devíti dnů. Ta čísla platila pro ty šťastnější, neboť mnozí spoluobčané se konce války nedožili.
Od 13. září bylo nařízeno dvojjazyčné označení nádraží, veřejných budov a ulic. Masarykova měšťanská škola se stala Bürgerschule, obecní úrad Gemeindeamt.

29. září byla obsazena Varšava a povinné oslavy byly nařízeny i pro Radotín. Celý týden musely na obecním úřadě, školách, poště i nádraží viset protektorátní vlajky, denně od 12 do 13 hodin vyzváněly zvony.
Od neděle 1. října byl zaveden přídělový systém potravinových lístků, který definitivně skončil až měnovou reformou roku 1953. 13. prosince se začaly vydávat šatenky na textil a poukázky na obuv. Vyšší příděly měli Němci žijící v Protektorátě, nejmenší příděly byly pro Židy. Nebylo divu, že u starší generace ožívaly smutné vzpomínky na hlad i keťasení v dobách první světové války. 
Ani v těchto zlých časech se však život v Radotíně nezastavil. Smutnou a bezvýchodnou atmosféru doby se snažili veselohrami a operetami zmírnit radotínští ochotníci Besedy Tyl a dramatického sdružení Čechie. Po dokončení stavebních úprav sálu v Koruně fungovaly v Radotíně dva biografy a oba měly vyprodáno. Cvičilo se v Sokole, oblíbené byly taneční čaje o páté s orchestrem Antonína Bejlka. Hojně navštívené byly silvestrovské zábavy v restauracích "U Kinclů", "U Hamanů" nebo v "Sokolovně". Jen novoroční přání bývala rozpačitá a nadějné vyhlídky na příští rok pramalé. 

1940
Čtyřicátý rok byl zlý hlavně z toho důvodu, že lidé procitali z iluzí o brzkém konci války a protektorátu.
Přes velké mrazy a spousty sněhu plesovou sezónu tradičně zahájil hasičský ples. Poprvé tentokrát scházely šibřinky s půlnoční scénou jak u Sokola, tak u dramatického sdružení Čechie. Byl nedostatek plátna, papíru pro výzdobu, scházely látky na ušití kostýmů a masek pro ráz půlnoční scény.
Hned zpočátku roku 1940 tajně přešel hranice protektorátu vikář českobratrské církve evangelické Dr. Miroslav Horák a zapojil se do západního odboje.
V dubnu byl zaveden letní čas, který trval do začátku listopadu. V témže měsíci byla vyhlášena sbírka ušlechtilých kovů na pomoc německému hospodářství, která celostátně i v Radotíně skončila fiaskem.
15. března bylo ve školách volno, a tak se bruslilo na nádržce Böhmova mlýna. Jak poznamenal doktor Dlouhý: " K lítosti všech to bylo naposledy".
10. května zahájilo Německo západní tažení a 14. června byla obsazena Paříž.
Do obecního zastupitelstva byl z příkazu okresu určen Němec Karl Schindelka. Tak nastala zvláštní situace: v obecním zastupitelstvu jsou nyní dva Šindelkové. Němec Karl Schindelka a Čech Karel Šindelka.

Lidé se mohli odreagovávat sportem a tak se koncem června konal v Radotíně 1. ročník velkého turnaje v házené, na který přijela mužstva z Rokycanska i z Plzně. Na turnaji hráli jak házenkáři pořádajícího klubu RSK, tak i házenkáři radotínského Sokola. Ti však naposled. Sokol byl zakázán 12. dubna roku 1941.
Fotbalistům se v mistrovských zápasech mnoho nedařilo, hráli v II. třídě bez většího úspěchu. Pravidelnou součástí každé fotbalové sezony se stal turnaj o pohár Josefa Nebeského.
Od 15. září si museli všichni radotínští obchodníci a živnostníci nechat přepsat svoje firmy do německého a českého jazyka. Pokud se to někomu líbilo, tak možná jen místním lakýrníkům a malířům písma.
Prodejny Včely byly přejmenovány na Bratrství a skončila činnost místní skupiny Červeného kříže.
Zajímavá sportovní událost se stala 9. listopadu, kdy proběhla ustavující schůze oddílu ledního hokeje. Zakládajícími funkcionáři byli pánové Jindra (majitel FOTO-FON), Kutvirt, Peroutka, Randák, Martínek, A. Pechar, Raitr a J. Říha.
Opět cituji doktora Dlouhého: "Za 20 šatenkových bodů byla nakoupena výstroj u firmy Průcha, brankářské chrániče ještě vylepšil čalouník Jaroslav Záhorský. První zápas sehráli radotínští hokejisté o Vánocích v Černošicích, další dva v Třebotově. Branky byly primitivní, dřevěné, později vyrobila firma Flieder už řádné kovové. Lední plochu ohraničovaly nízké dřevěné mantinely, puk se obvykle hledal v hromadách sněhu za nimi".
Před Vánocemi uspořádal knihkupec Randák, který měl prodejnu Na Betonce, prodejní výstavu knih v tělocvičně obecné školy. Prodal sto výtisků "Babičky" a také o ostatní českou literární klasiku byl velký zájem. Mládež četla Mladého hlasatele s Rychlými šípy, Rodokapsy s povídkami od Boba Hurikána. Do roku 1944 vycházely časopisy Rozruch a Večery pod lampou.
Ale přicházely další a další zákazy a příkazy. 28. října 1940 byl zakázán Junák, který ale v Radotíně tajně pokračoval pod Sborem dobrovolných hasičů. Dalším nařízením bylo Sokolům zakázáno nosit na veřejnosti sokolský kroj. Od konce listopadu bylo nařízeno s protektorátními vlajkami vždy vyvěšovat i vlajku říšskou.
Po celé zemi se upravovaly pomníky padlým v 1. světové válce - u jmen příslušníků legií bylo nařízeno odstranit jejich příslušnost k této armádě. Výnosem ministerstva školství byly pamětní knihy obcí odevzdány okresním úřadům. Radotínská pamětní kniha ale zůstala dobře uschovaná a máme ji v archivu dodnes. V roce 1940 byl ještě postaven první vysoký komín cementárny a most přes potok do cementárny u křižovatky pod Korunou. 
Pokračující úspěchy německého tažení na západě přinášely pocit malomyslnosti a beznaděje, přesto, nebo právě proto se lidé chtěli normálně bavit.
1. listopadu byly v Radotíně v režii Radotínského SK zahájeny taneční kurzy pro pokročilé i začátečníky. Nejprve v sále "U Kinclů" (dnes autoservis), později "U Pajmů" (dnes U Portlandu).

Velký zájem po celou dobu Protektorátu byl v Radotíně o divadelní představení. Všechny hry podléhaly cenzuře, občas představení sledoval i sám cenzor a s knížkou textu v ruce. V roce 1940 se s největším úspěchem setkala hra "Kolíne, Kolíne… " s použitím skladeb Františka Kmocha a Stroupežnického Naši furianti. 
Velká divácká účast byla i na vánočním koncertě Járy Pospíšila a Štefy Petrové. Bohužel byl to na dlouhou dobu poslední koncert Járy Pospíšila, kterého čekala z rasových důvodů internace v Lešanech.
Obě radotínská kina byla vždy naplněna do posledního místa. Filmu vládly veselohry a v nich Vlasta Burian a Oldřich Nový. Vlastenectví podporovaly filmy jako Pantáta Bezoušek nebo Muzikantská Liduška.
Populární šlágry té doby "Praha je krásná" a "Hm, hm, ach ty jsi úžasná" byly na gramofonové desky natočeny v Německu a sponzorem byla firma Chmel – velkouzenářství, která měla svůj obchod i v Radotíně.  

1941
Rok 1941 začal v Radotíně opět tuhou zimou, mrazy dosahovaly k -20 až -24°C. Na Nový rok byly velké sněhové závěje. Sníh ležel od poloviny prosince do 23. ledna, kdy přišla obleva.
Zima přála hokejistům, oddíl ledního hokeje založený v roce 1940 krátce trénoval Ing. Josef Šroubek, jeden ze známých hokejových "mušketýrů". Toho roku ještě v dubnu napadl nový sníh.
Ke změnám došlo v radotínském školství. 1. dubna 1941 byl penzionován dlouholetý ředitel měšťanské školy, legionář Jan Rada. Došlo i ke školské reformě. Měšťanská škola se změnila na Hlavní školu - Hauptschule. Čtvrtá třída byla poslední třídou na obecné škole, z ní se přestupovalo na školu hlavní. Poslední devátá třída byla nazývána "kursem". Žáci poprvé dostali německo-české vysvědčení.
V březnu 1941 přišla do radotínské sokolovny už druhá německá posádka. Tato nesla jméno Horsta Wessela, člena NSDAP a autora písně "Die Fahne hoch", nacistické hymny. Posádka se zdržela do července a také tentokrát sehrála s fotbalisty Radotínského SK "přátelský" zápas, který skončil remízou.
Těžké časy prožíval Sokol - organizace, z jejíhož vlivu měla německá okupační moc značné obavy. Ještě 11. dubna 1941 se v Radotíně konalo cvičení mužů, bylo však na dlouhou dobu poslední. Následující den byla činnost Sokola německými úřady zastavena. Ani zákaz činnosti Němce neuspokojil a 11. října 1941 došlo k úplnému rozpuštění České obce sokolské. Někteří sokolové urychleně ukryli písemnosti a různé památky, aby nepadly do rukou Němců. Od té doby se mohli Sokolové scházet jen tajně v rodinách. Mnozí z nich se zapojili do aktivního odboje proti Němcům. Ale ani sportovní činnost Sokola zcela nezanikla - některé sokolské oddíly nalezly za války útočiště v řadách fotbalového Radotínského SK a tenisového klubu.
S radotínským Sokolem skončilo i dětmi milované loutkové divadlo. Na dva měsíce byl uzavřen sál radotínské sokolovny a totéž potkalo i oblíbenou sokolskou restauraci, vedenou Josefem Plottem, jehož zásluhou se již před válkou stala Sokolovna vyhlášeným podnikem s nejlepší pověstí. V prosinci byla restaurace se sálem znovu panu Plottovi pronajata, dostala však nový název "Zu zwei Schwannen - U dvou labutí".

Před uzavřením sokolovny sehrálo dramatické sdružení Čechie dvě úspěšné hry. Nejprve to byla Piskáčkova opereta "Tulák", kde hlavni dvojroli chuďase a milionáře hrál František Ejem ve svém 150. ochotnickém vystupování. Brzy následovala vynikající inscenace Gogolovy komedie "Revizor". V roli Chlestakova zazářil Otto Hnilica, dlouholetý radotínský lékárník. Ruský klasik byl vybrán v hodině dvanácté, od poloviny roku 1941 byli ruští autoři zakázáni.
Po vpádu Hitlerových vojsk do Jugoslávie vyšlo v dubnu nařízení protektorátní vlády, které zakazovalo taneční zábavy. Zákaz ještě více zhoršil všeobecnou chmurnou náladu a dotkl se hlavně mladší generace. Ovšem povoleny byly taneční kursy - a tak se místo tanečních zábav konaly taneční kursy v restauraci "U Pajmů" (dnes U Portlandu).

V období od května do konce července se projevila katastrofální situace v zásobování. Od 9. června byly dávky potravin, především tuků a mouky, minimální, mnohdy lidé neměli ani za co vyměnit potravinové lístky.
V červnu byly zavedeny tzv. pracovní knížky. Tím byla umožněna podrobná evidence veškerých pracovních sil. Válečný průmysl žádal další a další pracovní síly a do pracovního procesu byly zařazovány i ženy v domácnosti.
Pokračovala diskriminace Židů. K zákazům a omezením, které už byly v platnosti, jako zákaz vstupu do divadel, kin, na sportovní podniky a plovárny, dokonce i na některá veřejná prostranství včetně parků; na železnici se Židé směli přepravovat pouze v posledním vagonu, později dokonce jenom v posledním kupé, a obdobné to bylo i v pražské hromadné dopravě, přibyla další potupa. Od poloviny září byli na základě policejního nařízení všichni Židé povinni nosit na veřejnosti žlutou židovskou šesticípou hvězdu s černým nápisem ,,Jude". Koncem roku začaly první transporty do terezínského ghetta.
Dne 28. září 1941, v den sv. Václava, došlo ke změně ve funkci zastupujícího říšského protektora. Na místo mírného von Neuratha přišel radikální a ambiciózní Reinhard Heydrich. Bylo zavedeno stanné právo, doprovázené zatýkáním a popravami. Společenský, kulturní i sportovní život byl ochromen. Jen kina měly dovoleno hrát, ale pouze vybrané a schválené filmy. Obrovský úspěch slavil film Noční motýl. Největší zásluhu na něm měly dvě české herečky: Hana Vítová a Adina Mandlová.
Londýnské vysílání BBC zahájilo kampaň pro všechny okupované země: malovat na veškerá veřejná prostranství, zdi a budovy znamení "V" (victory = vítězství). Aby se výzvy nezmocnil domácí odboj, přijali Němci tuto kampaň za vlastní a písmeno "V" se nacistickou propagandou změnilo v symbol vítězství německé říše. Všudypřítomné "V" se objevovalo na všech možných místech v Praze, v Radotíně na vývěsních tabulích, bylo i na lokomotivách nebo pražských tramvajích. Kampaň neměla dlouhého trvání. Neúspěchy německé armády se postaraly o to, že v roce 1942 byla "véčka" nenápadně zlikvidována. Zatím ale situace na frontě nedávala velké důvody k optimismu.
Německá vojska v roce 1941 ovládala s výjimkou Anglie prakticky celou západní a střední Evropu, podmanila si Balkán, úspěchy slavil i Hitlerův spojenec Mussolini. Hitlerova "Třetí Říše" spěla k vrcholu své moci. V neděli 22. června vstoupila válka do nové fáze. Německá vojska bez vyhlášení války přepadla Sovětský svaz. Přes počáteční úspěchy německých vojsk se jejich postup s blížící se zimou zpomaloval a německá armáda, nepřipravená na válku v zimě, se poprvé ocitla v krizi. S napadením Sovětského svazu se v Radotíně zrodil Kroužek emigrantů ruských. Ruských emigrantů žilo v Radotíně dost – namátkou Ing. Sajenko, Ing. Martin, Samoljenko, Kacerovskij, Lazarev, rodina Nesterenkových a další. Po vítězném počátečním postupu německých vojsk někteří patrně doufali, že se budou moci na svoji rodnou Rus a ke svému bývalému majetku vrátit.
7. prosince začala útokem Japonců na Pearl Harbour válka v Tichomoří. Den na to Spojené státy vyhlásily válku Japonsku, Německu a Itálii. Všechny podmaněné národy doufaly, že je to začátek obratu v průběhu 2. světové války.

1942
Vánoční prázdniny měly končit 6. ledna, pro velké mrazy však byly prodlouženy až do 8. února. Ani pak se ještě nezačalo s pravidelnou školní docházkou, děti si chodily jednou týdně do školy pro úkoly. Pravidelné vyučování bylo zahájeno až 9. dubna, ve čtvrtek po Velikonocích - tehdy dětem skončilo rekordních 110 dní prázdnin. Sníh padal toho roku ještě 1. května. Volných dní děti využívaly k bruslení a k sáňkování. Bruslilo se na hokejovém hřišti i na Berounce, sáňkovalo se po "třebotovce" až k potoku a z Lahovské až na Betonku.
Tuhá zima přála hokejistům a mužstvo Radotína postoupilo do vyšší třídy. Do mužstva dospělých byl přeřazen dorostenec Vladimír Palme, pozdější dlouholetý profesor radotínského gymnázia.
V roce 1942 se také naplnil osud většího zvonu radotínského kostela, který byl zrekvírován pro nacistický průmysl. Tento zvon, pocházející z roku 1663, byl zabrán pro válečné účely již za první světové války, tehdy však na jeho roztavení nedošlo a po válce byl vrácen na své místo. Tentokrát ale byla jeho rekvizice už definitivní. Došlo k ní symbolicky na Zelený čtvrtek (2. dubna 1942), v den, kdy podle pověsti zvony odlétají do Říma ...

Ministr školství a osvěty neblaze proslulý kolaborant Emanuel Moravec založil z Heydrichova popudu Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Tato organizace měla řídit výchovu české mládeže, a to jak tělesnou, tak mravní a duchovní podobně jako Hitlerjugend. Garantem pro činnost Kuratoria byl určen Radotínský SK. Ovšem Kuratorium nebylo v Radotíně aktivní, jeho činnost se odbyla třemi hodinovými cvičeními. Nelze pochybovat o tom, že byli v Radotíně i udavači. Anonymní dopisy docházely na výbor SK a vyhrožovali zákazem činnosti, pokud se Kuratorium opět nerozběhne. Naposled zahrozilo i okresní vedení Kuratoria, které se stalo majitelem sokolovny a nazvalo ji "Dům mládeže". Poté Kuratorium z obce zmizelo.
27. května 1942 byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a nacisté rozpoutali teror, při kterém zemřely tisíce lidí. 

Nepřežili ani manželé Pravoslav a Pavla Vykoukovi. Pravoslav Vykouk byl před 2. světovou válkou starostou Sokola v Teplicích. Po záboru Sudet získal práci ve Středočeském svazu elektrárenském a usadil se spolu s manželkou Pavlou a dětmi v Radotíně na Pankráci – dnešní Rymáň, v ulici Ke Zděři čp. 320. Vykoukovi se zapojili do odboje a několik dní ukrývali parašutistu nadporučíka Adolfa Opálku, který se podílel na přípravě atentátu na Heydricha a posléze zahynul v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici společně s dalšími 6 parašutisty. Manžele Vykoukovi nacisté zatkli 30. června a 24. října byli v Mauthausenu zastřeleni. Připomíná je pamětní deska v sokolovně a vedlejší ulice nesoucí jejich jméno.
Atentát zhatil také chystanou přípravu oslav 20. výročí založení Radotínského SK, která se nakonec scvrkla na výstavu fotografií a trofejí v sále U dvou labutí, tedy v restauraci Sokolovna.
Na podzim roku 1942 přišlo radotínským mužům narozeným v letech 1921 a 1922 povolání na nucené pracovní nasazení do Říše, tzv. Totaleinsatz. Později došlo též na ročníky starší i mladší. Mladí muži byli zařazováni do pracovních oddílů pro stavby strategických silnic, opevnění, dále do "Technísche Nothilfe", kde s lopatou a krumpáčem odklízeli z rozbombardovaných domů trosky i mrtvoly, jako hasiči hořících objektů, jiní pracovali ve zbrojních závodech. Tam hrozilo velké nebezpečí, protože tyto závody byly bombardovány spojenci. V roce 1943 byl povolán celý ročník 1924. Když začalo povolání žen k pracovnímu nasazení, rozpoutala se úplná epidemie těhotenství, těhotenství bylo jedinou možností, jak se nasazení vyhnout.
Život obyvatel protektorátu byl čím dál těžší. Došlo k dalšímu snížení dávek masa, brambor a chleba, do kterého se přimíchávala bramborová moučka. Byly sníženy přídavky pro nemocné pacienty v nemocnicích i pro těhotné ženy. Kde to jen šlo, tak radotínští občané chovali králíky, slepice. Při žních se chodilo na sbírky: na panské ke Zbraslavi, Na Zdeborského pole k Černošicím. Cestáři pronajímali příkopy silnic pro trávu. Obrovskou pomocí byly mlýny na Radotínském potoce. Všichni mlynáři pomáhali radotínským občanům a mleli načerno. Mlynář Josef Šarboch byl dokonce za mletí načerno poslán na několik let do koncentračního tábora. Po válce se vrátil živ, zemřel v roce 1947. Dá se říci, že díky mlynářům, sedlákům v okolních vesnicích, kam se tajně chodilo pro potraviny, a díky domácím králíkům a slepicím lidé přežili nejhorší doby války.

Rok 1942 se stal osudovým pro radotínské židovské rodiny, v tomto roce byli již všichni Židé z Radotína odvezeni do koncentračních táborů. Nejznámější z nich byly rodiny dlouholetých obchodníků, jako byla rodina Gustava a Otílie Katzových se synem Otou, kteří v Karlické ulici měli obchod smíšeným zbožím a řeznictví. Gustav Katz byl zakládajícím členem radotínského Sokola. 
Otto Friedmann s manželkou Kamilou a dcerou Hanou měli obchod smíšeným zbožím v Hautově, dnes Achátové ulici, později měli obchod blíže u sokolovny, v Nerudově, dnes Prvomájové ulici. Otto Friedmann byl dlouholetým členem obecního zastupitelstva, zasedal ve školní a bezpečnostní komisi a byl předsedou grémia radotínských obchodníků. Rudolf a Valentina Klepetářovi vlastnili obchod s textilem a galanterií v ulici Pod Klapicí.
S látkami a prádlem obchodoval Alois Pick s manželkou Elou, obchod měli v ulici Na betonce. Alois Pick vyučoval i hře na housle a zpíval v sokolském pěveckém souboru Dalibor. Dcera Jana byla nejmladší radotínskou židovskou obětí, bylo jí pouze 7 let. Pouze jejich obchod byl v Protektorátě "arizován", jak se tehdy říkalo. Ostatní židovské obchody v Radotíně byly po celou dobu 2. světové války zavřeny. 

Celkem 54 radotínských Židů bylo v koncentračních táborech zavražděno. 2. května byla v parku pod Korunou odhalena pamětní deska s jejich jmény.

Pro většinu obyvatel bylo hlavní cestou úniku před tíživou realitou doby kino. Spolu s divadlem a sportem to byl jediný druh pobavení. V Radotíně byla stále aktivní Čechie, která v roce 1942 sehrála sedm komedií, jednu historickou hru, tři dramata a jednu pohádku pro děti.
V restauraci U Pajmů (dnes U Portlandu) proběhly na podzim dva běhy tanečních kursů vedených tanečním mistrem Kiliánem.
Mírný optimismus již vzbuzovaly zprávy z fronty. Američané a Angličané se vylodili v severní Africe, generál Montgomery zahájil ofenzívu v Egyptě. Rudá armáda zastavila německý nápor a maršál Žukov přešel k protiútoku. Válečné úspěchy Němců a Japonců končily. 

1943
V té době se už německá armáda nacházela v obklíčení u Stalingradu, porážku utrpěl i generál Rommel v severní Africe. Když kapituloval generál Paulus a dva dny poté se u Stalingradu vzdal zbytek německých vojsk, byl to definitivní obrat ve vývoji druhé světové války. Byl vyhlášen národní smutek, kina ani divadla čtyři dny nehrála.
V Radotíně se v lednu pro nedostatek uhlí na hlavní škole (Hauptschule, bývalá měšťanská škola) učilo střídavým vyučováním, přičemž učební hodiny trvaly jen 30 minut.

Ilegální boj proti okupantům byl od počátku Protektorátu z velké části řízen bývalými členy prvorepublikové armády a tajných služeb. Tak i v Radotíně byl již v létě 1939 osloven nadporučík československé armády v záloze Jaroslav Matějovský, civilním povoláním úředník záložny, činný v Sokole, dlouholetý člen obecního zastupitelstva, zakladatel dramatického sdružení Čechie a předseda odbočky Svazu československých důstojníků. Byl pověřen založením vojenské odbojové skupiny. Npor. Matějovský pracoval také jako zpravodajský důstojník, dál do zahraničí předával informace o dění na cvičišti SS na Benešovsku. Odbojová skupina ukrývala pronásledované osoby, a to přímo v bytě Matějovského, nebo na evangelické faře u vikáře Jiřího Rumla, popřípadě u pí. učitelky Bezděkové – Novákové i jinde. Do odbojové činnosti byl zapojen i Pavel Vančura, úředník z Radotína, který pracoval hlavně v pražském odboji, a který převáděl osoby pronásledované gestapem, ukrýval je a dále posílal do zahraničí. Organizoval i rozsáhlou pomoc pozůstalým, s Jaroslavem Matějovským přiváželi z Prahy tiskoviny, letáky a opatřovali a přechovávali i různé součástky do vysílaček. Vyhýbat se prozrazení se oběma dařilo až do 22. února 1943 kdy byli zatčeni. Byli mučeni a dne 22. října 1943 v Mnichově popraveni. Byli to opravdoví hrdinové - nikoho z odbojové skupiny neprozradili, nikdo jiný zatčen nebyl.

Další větší odbojovou skupinu vedl Václav Balý. Zámečník v továrně Ferrovia byl členem obecního zastupitelstva v Radotíně za komunistickou stranu. Jeho skupina především obstarávala pomoc pozůstalým po zatčených, šířila ilegální tiskoviny, ukrývala osoby na útěku. Václav Balý byl zatčen celkem třikrát, dvakrát pro nedostatek důkazů propuštěn, 11. září 1943 byl zatčen potřetí a zemřel 16. srpna v koncentračním táboře v Zweibrückenu.
V Radotíně se hodně sportovalo. Byl to spolu s kinem a divadlem příjemný útěk od reality všedního dne. Sportu vládla kopaná. Radotínský SK získal konkurenci v druhém radotínském klubu SK Pantof s pískovým hřištěm přímo za továrnou. Hrály se mistrovské soutěže, turnaj závodních jedenáctek i tradiční každoroční Nebeského turnaj. Hrál se nejen fotbal, v módě byl nohejbal, odbíjená a také česká házená, kterou hráli nejen muži, ale i dívčí dorost a družstvo žen.
Dne 30. června 1943 K. H. Frank prohlásil protektorát za Judenfrei (očištěný od Židů).
Za poslech zahraničního rozhlasu hrozil v Protektorátě trest smrti. Němci si byli vědomi rozkladné činnosti vysílání BBC, Moskvy a Hlasu Ameriky, a proto z nařízení protektorátních úřadů byly z radiopřijímačů krátké vlny odstraněny. Demontáž provedli místní živnostníci - opraváři radiopřijímačů a elektrospotřebičů. Každý přijímač musel být opatřen nálepkou s varováním: "Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí".

Němce Češi v protektorátu upřímně nenáviděli. Přesto se i mezi Němci našli takoví, kteří nechtěli mít s válkou nic společného. Jedním z nich byl lesní adjunkt Wunschheim von Lilienthal, syn správce zbraslavského panství. Jeho matka byla Češka, ale otec přijal německou státní příslušnost. Syn se po doručení povolání ke službě do německé armády rozhodl výstřelem ukončit svůj život. Malý pomníček na Klapici dodnes připomíná tuto osobní tragédii.
19. prosince byla založena Liga proti bolševismu. Na návěstních tabulích se objevily plakáty s rudým pařátem, který ohrožuje Prahu s Hradčany. "Zachvátí-li tě, zahyneš," hlásal k tomu doprovodný titulek.
Bohatou činnost v roce 1943 vyvíjeli radotínští ochotníci. Čechie celkem v kalendářním roce 1943 uvedla 11 her. Obě radotínská kina bývala stále vyprodána, navzdory tomu, že českých filmů ubývalo a převládaly už filmy německé. 

1944
Opakovala se situace z předchozích let. Byla tuhá zima a nedostatek paliva. Sníh, který napadl začátkem února, vydržel až do začátku dubna. 8. dubna se Berounka vylila z břehů.
V květnu udeřily dvě prudké bouře -16. května v noci a 31. května. Zesilovaly ale i bouře nad Německem. V roce 1944 se zvyšovala frekvence a síla náletů na Německo i na továrny v protektorátu. Bylo jich tolik, že se už ani nevyhlašoval letecký poplach, jenom "varování". Továrny byly nuceny pracovat na plné obrátky a časté vyhlašování poplachů, kdy lidé museli opustit práci a skrýt se, by znamenalo velký zásah do chodu podniků.
Od chvíle, kdy se spojenci 6. června 1944 vylodili v Normandii, nabraly události rychlý spád a hroutící se Německo už nemělo síly vzdorovat na všech frontách.
Všechny politické události roku 1944 zastínila ale ta z 20. července. Všichni si se zklamáním poslechli rozhlasovou zprávu: "Dnes byl na Führera proveden bombový atentát. Führer je až na drobné popáleniny a oděrky zcela v pořádku a okamžitě se znovu pustil do práce."
V září došlo k totálnímu nasazení všech vrstev pro vítězství Říše. Na kopání ochranných zákopů a do zbrojovek byli posíláni zaměstnanci všech možných oborů.

Při oddílu kopané Radotínského SK vznikla fotbalová jedenáctka firmy "Šrouby Drdla". Zásluhou Ing. Ferdinanda Drdly se podařilo vyjednat s protektorátními a říšskými úřady a na podzim zorganizovat v Radotíně dva fotbalové zápasy této Drdlovi firemní jedenáctky s jedenáctkami českých dělníků z továrny Krupp Markstadt a z Drážďan. V obou hostujících mužstvech totiž měli převahu hráči Radotínského SK a hráči z klubů v blízkém okolí. Tak se mohli alespoň na krátko setkat se svými rodinami a přáteli.
22. června bylo sehráno poslední protektorátní představení místních ochotníků "Jenom krok". Jako host ve hře účinkoval člen Městských divadel pražských Vladimír Řepa. Pak se do radotínských sálů sokolovny, U Hamanů a do obecné školy potřetí nastěhovala německá posádka. Vojáci zůstali v Radotíně až do květnové revoluce. Už měli ošuntělé uniformy, ztratil se glanc, říz i disciplína.
Ale popravovalo se dál. V celém protektorátě vyhlášky oznámily, že byl popraven Josef Běloubek, bytem Radotín 193 za přechovávání a výrobu zbraní. Za sabotáž byl popraven železničář Antonín Píca, v Mauthausenu zahynuli autodopravci Josef Kincl a Václav Horský. V plynové komoře v Rawnsbücku zemřela paní Fárová, která byla zatčena se svým manželem, sociálně-demokratickým členem zastupitelstva. Ten se po věznění v různých koncentračních táborech vrátil. V polovině dubna bylo zatčeno několik radotínských občanů (Ing. Roháček, Ing. Schneider, Wachet) ve spojitosti s protinacistickými letáky. Němci přichystali koncentrační tábory pro míšence či árijské manžely židovek.
V kultuře došlo k všeobecnému útlumu – všechna divadla byla od 1. září 1944 zavřena, i sport živořil.
První mužstvo fotbalistů Radotínského SK mělo sice úspěšnou sezonu, postoupilo do I. B třídy, na podzim ale byly mistrovské soutěže zrušeny, takže fotbalisté už mohli hrát pouze zápasy s okolními kluby. Hrál se i tradiční pohár Josefa Nebeského.
Oblíbenými sporty za protektorátu byly házená a hokej. V Radotíně byl sehrán tradiční házenkářský turnaj, i když tentokrát s omezeným počtem účastníků. Také hokejistům se sezona povedla, stejně jako fotbalisté slavili postup do vyšší soutěže - do II. třídy.
Když na Slovensku vypuklo Slovenské národní povstání, českým četníkům byly odebrány pušky a byl jim ponechán jen revolver s omezeným počtem patron.
Příděly byly čím dál tím menší: Na týden měl občan nárok na 1 vejce, ¼ kg masa, 1 kg a 50 g chleba, 3 ½ kg brambor a 25 cigaret. Kromě toho mohl dostat měsíčně 140 g másla, 60 g sádla, přes kg cukru, šestnáct housek týdně.

1945
V lednu byla nařízena třicetiprocentní úspora elektrického proudu ve všech domácnostech. Každá rodina měla o tom vést zvláštní týdenní záznam. Vánoční prázdniny byly prodlouženy do 4. dubna. Pak děti dostávaly dvakrát týdně domácí úkoly a do školy se začalo chodit až 13. dubna. Za týden však bylo pro stálé nebezpečí náletů vyučování zcela zrušeno.
19. ledna 1945 byla jménem protektorátní vlády vyhlášena pracovní povinnost pro muže od 16 do 55 let. Prostřednictvím ČTK byli posluchači rozhlasu a čtenáři novin seznámeni s nutností zabezpečení protektorátních hranic a začaly zákopové práce na severní i jižní Moravě. Tím válka vstoupila do českých zemí. "Sociální pomoc pro Čechy a Moravu" vyhlásila sbírku teplých pokrývek pro muže, kteří půjdou kopat zákopy.
23. ledna byla zrušena rychlíková doprava a nesmělo se cestovat dále než 75 km od trvalého bydliště. Byl vydán í zákaz posílání balíků na říšské území. Tím odpadla možnost přilepšit rodinným příslušníkům nasazeným v Říši.
Na Popeleční středu 14. února na Prahu dopadly první bomby. Z radotínských občanů nebyl nikdo při těchto náletech zraněn, ani nepřišel o život. Toužebně očekávaného konce války se ale nedočkali mnozí jiní - na Pankráci se popravovalo až do 24. dubna.
Radotín díky nezbytnému zatemnění tonul v přítmí. Když skončily radotínské biografy a němečtí vojáci měli po večerce, veškerý život v Radotíně ustal. Kupodivu nedocházelo ani k drobným, natož k závažným kriminálním činům.
Koncem února odešla z Radotína německá posádka SS. Mnoho vojáků pocházelo z německé menšiny v Maďarsku a dali přednost oddílům SS před službou v maďarské armádě. S jejich odchodem skončilo hulákání válečných písní při jejich pochodech Radotínem na cvičné střelby v lomech pod Chotčí.
V továrnách byla šedesátihodinová týdenní pracovní povinnost. V radotínských závodech byla výroba zaměřena převážně na válečné dodávky. Firma JANKA mimo jiné vyráběla součásti pro dělové granáty a generátory na dřevoplyn pro auta, FERROVIA vyráběla lafetové podvozky a matice granátů, PANTOF velice důležité součásti pro letadla, FLlEDER vyráběl chladiče a firma ŠROUBY DRDLA zásobovala snad všechny podniky s válečnou výrobou. Zdaleka ne všichni dělníci s tím byli smířeni. Občas docházelo k drobným sabotážním akcím, které přerušovaly provoz. To se dělo zejména v radotínské cementárně, kde se také objevovalo nejvíce ilegálních letáků.
V polovině března odjela z Radotína poslední skupina nejmladších nasazených na zákopové práce k Ivančicím u Brna. Postup Rudé armády je po krátkém čase vyhnal ze zákopů a všichni se vrátili domů.
Konec války se pomalu přibližoval a s ním rostla nouze o potraviny. V novinách se objevovaly recepty např. na výživný bramborový guláš, dorty z maizeny, nebo jakési podivné jídlo sestavené z brambor, krup a nudlí. Nevídaně se rozmohl chov králíků, jejichž maso představovalo vítané přilepšení k chudobnému přídělu. Chovali se ve sklepech, na balkonech, na dvorečkách.
Mnoho občanů se bálo jezdit do Prahy vlakem. Raději si vzali na cestu do Prahy kolo. 30. dubna řádili hloubkaři přímo proti měšťanské škole. Při náletu byla jedna žena z Dobřichovic usmrcena, několik osob bylo raněno. Při této akci byly shozeny ještě dvě malé pumy; jedna dopadla u Hautovy vily (dříve dům s pečovatelskou službou), druhá u vápenky proti bývalému Komexu.
15. března byl při ilegální organizaci "Hnutí za svobodu" ustanoven Národní výbor s předsedou Miroslavem Šoufkem.
Ten, kdo koncem března v přítmí zatemnění zašel na Podlahovskou, nemohl věřit svým uším. Z hostince "Na rychtě" se ozývaly taneční melodie našich i cizích autorů. To se už taneční orchestr Antonína Bejlka s klavíristou Zdeňkem Krotilem připravoval na konec války, na taneční zábavy a čaje.
Koncem války utichl i sport. S příchodem jara se mohly hrát zápasy v kopané s nejbližšími soupeři a tak se ještě stačil sehrát turnaj o pohár Josefa Nebeského, pohár toho jména už poslední. Poslední zápasy byly odehrány na Velikonoční pondělí 2. dubna. Od toho dne byly protektorátními úřady veškeré sportovní akce zakázány.
A tak jedinou zábavou byl film. Navzdory těžké době bývala obě radotínská kina vždy vyprodána. Českým filmům v té době vládla komedie. Posledními okupačními filmy, které se v Radotíně hrály, byla detektivní parodie Paklíč a společenská komedie Sobota. Nejdříve ale museli diváci přetrpět týdeník s tirádami o úspěšnosti, bojovnosti a statečnosti wehrmachtu. Vedle českých filmů se hrály i filmy německé, sporadicky se objevil i film švédský nebo italský. Barevný a trikový velkofilm Baron von Münchhausen - Baron Prášil s Hansem Albertem, který byl v kině Oko (v Koruně) na sobotu 5. a neděli 6. května beznadějně vyprodán, už nikdo nespatřil. 5. května přišla květnová revoluce.

Týden před 5. květnem radotínská tiskárna pana Wacheta ochotně vyhověla zástupcům ilegálního národního výboru a vytiskla plakáty s výrazným nápisem: "Občané! Nacistické Německo je poraženo! Vítáme na území Československé republiky vítěznou rudou armádu a armády západních spojenců!"
Ve středu 2. května noviny oznamují v černém rámečku, že Vůdce padl. K večeru 4. května byly všude odstraněny německé nápisy.
Dopoledne 5. května se po Radotíně tvořily hloučky občanů, vzrušeně diskutujících o tom, co se právě děje a co bude dál. Na cementárenském komíně a na trigonometrické věži na Klapici se objevily československé vlajky. Výzva pražského rozhlasu tři minuty po půl jedné byla signálem k Pražskému povstání.

Průběh květnové revoluce v Radotíně a jeho osvobození je popsán v brožuře: "Radotín v odboji a revoluci", kterou vydal MNV Radotín v roce 1946 k prvnímu výročí osvobození. V digitální formě je k dispozici na našem webu, v sekci "Radotínská e-knihovna" (odkaz je na úvodní straně webu).

Během květnových bojů padlo v Radotíně se zbraní ruce, jako rukojmí před hlavněmi tanků nebo jako oběti bombardování a ostřelování 21 občanů. 16 jich bylo z Radotína, 5 z okolních obcí. Nepřežili také 3 vojáci Vlasovovi armády, kteří mají hrob v dolní části radotínského hřbitova.

Fotografie některých obětí květnových bojů o Radotín: