Radotínská léta Viléma Heckela
Článek o známém fotografovi a horolezci napsali Jiří Bárta a Pavel Vančát
Mnoho místních si ještě pamatuje na tmavovlasého muže ostrých rysů s fotoaparátem, který se ve čtyřicátých a padesátých letech pohyboval po Radotíně s fotoaparátem. Byl jím fotograf Vilém Heckel, který se později proslavil především svými fotografiemi hor a přírody, ale i dokonalými záběry ze sportu či průmyslu.
Narodil se 21. května 1918 v Plzni. Jeho otec, jeřábník v plzeňské Škodovce, byl vášnivý turista a fotograf a obojí po něm Vilém zdědil vrchovatě. Vyučil se portrétním fotografem a zpočátku pracoval v menších atelierech, zaměřil se též na reklamní fotografii, později divadelní a reportážní fotografii, než se usadil jako průmyslový fotograf ve Zbrojovce Brno a u Československé obchodní komory v Praze. Od roku 1942 do roku 1956 žil v Radotíně, kde se i oženil s Miladou Matouškovou a měli spolu dcery Evu a Helenu, která se dodnes pečlivě stará o otcův odkaz.
Od roku 1953 se Heckel začal věnovat horolezectví, s tehdejší československou reprezentací podnikl řadu výprav.
V Radotíně Vilém Heckel postupně vystřídal několik adres: nejdříve bydlel na adrese Hadravská 6, později vedle radotínské sokolovny v ulici Podlipného (dnes Grafitová) a nakonec v Palackého (dnes Karlické) ulici č. 83.
Jak nám ochotně povyprávěl Heckelův tehdejší soused pan Bořek Fiala, "s Heckelovými jsme bydleli v domě čp. 677 u sokolovny v tehdejší ulici Podlipného. Heckelovi bydleli v 1. poschodí, my jsme se přistěhovali počátkem 50. let a bydleli jsme v přízemí, mně bylo tehdy kolem deseti let. Pamatuju si ho ještě bez vousů, ty si nechal narůst až později. Vilém měl Tatrovky, nejdřív typ 56 a pak 57B, dělal fotografa ve Škodovce a pro reklamní účely. Do Tater tehdy jezdil Tatrou 57 B a řídil to sám, potom měl Volhu "carevnu", ale to už bydleli v Černošicích. Vzpomínám si, jak jednou přijel brzo ráno z Tater a shodou okolností jeho paní Milada klepala na sněhu koberce, tak jí je hned šel pomoct vyklepat."
Nakonec se Heckelovi přestěhovali do Palackého ulice, kde měl Vilém i fotoateliér, kam za ním lidé chodívali pro svoje portrétní fotografie, které se dodnes objevují v radotínských rodinných archivech. Jak dodává pan Fiala: "Tehdy byl jediný fotograf v Radotíně, fotil každý rok všechny třídy místní školy, ale dělal i fotky na průkazky. Už tehdy miloval hory, dělali s kamarády zimní přechod Tater. Heckelovi měli také jednu z prvních televizí v Radotíně. Navštívil jsem je pak párkrát i v Černošicích a poprvé jsem u nich viděl bidet – Heckelovi si tam koupili prvorepublikovou vilu a tu celou zrekonstruovali i pro rodiče paní Milady."
V Radotíně žili Heckelovi až do roku 1956, kdy se přestěhovali do sousedních Černošic, kde Vilém Heckel mimo jiné vedl dětský fotografický kroužek. V tomtéž roce 1956 se také Heckel stal fotografem ve svobodném povolání a zároveň mu vyšla první kniha pod názvem Naše hory. V následujících patnácti letech jich vydal dalších patnáct, mnohé se dočkaly několika dotisků. Ať už to byly vysoké Tatry, Hindúkuš, nebo Krkonoše, vždy to byly mistrovské záběry, které sledujeme se zatajeným dechem pro jejich mocnou atmosféru a mistrovskou práci se světlem. Jeho přátelé horolezci ho obdivovali pro jeho houževnatost a zápal, s jakými se vydával do hor, obtěžkán mnohakilovou zátěží fotografické výstroje, a kdy ve snaze po dokonalém záběru vynaložil mnoho sil a odvahy.
Jeho láska k horám se mu bohužel stala osudnou v roce 1970, kdy byla v peruánských Andách dne 31. května zavalena čtrnáctičlenná expedice českých horolezců lavinou, všichni členové zahynuli. Vilém Heckel se po své předčasné smrti stal legendou pro horolezce i pro fotografy. Posmrtně mu vyšlo několik dalších knih, některé v obřích nákladech a několika vydáních.
V roce 2018 uspořádala jeho dcera Helena Heckelová v Západočeském muzeu v Plzni velkou fotografickou výstavu k jeho nedožitým stým narozeninám, část této výstavy byla k vidění potom i v Černošicích a v jiných městetoch. Trvalou výstavu jeho díla hostí dnes Muzeum Českého ráje v Turnově v rámci své oceňované expozice horolezectví.
Za laskavé poskytnutí fotografií z archivu Viléma Heckela velice děkujeme Heleně Heckelové a Martinu Fojtekovi.