Radotínští vojáci v legiích

Vzpomínku na radotínské legionáře napsal Jan Lukavský s přispěním Andrey Gruberové a Renaty Lukavské

Letos v červnu uplyne 109 let od osudných výstřelů v Sarajevu, které předčasně ukončily život arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželky Žofie Chotkové, odstartovaly válečné běsnění, které stálo život dalších mnoha milionů mužů, a změnily svět. To jsou všeobecně známé "velké" dějiny. Přesuňme se však na chvíli do jarního Radotína roku 1914. 
Najdeme prosperující a rychle se rozvíjející obec. Už 13 let zde stojí nová, zatím jednopatrová školní budova naproti kostelu, v uplynulých desetiletích vznikla řada nových průmyslových podniků. Ty přilákaly nové obyvatele, díky čemuž měl Radotín v roce 1914 již okolo 1 890 občanů, kteří bydleli v 230 domech. 
Čtyři dny po sarajevském atentátu se sešlo radotínské zastupitelstvo. Kromě na tehdejší dobu běžné agendy, jako byla půjčka 5000 korun od Radotínské záložny na stavbu silnice do Chuchle, či schválení obecního předplatného časopisu Povltavské proudy, zastupitelstvo poslalo nejvyšší kabinetní kanceláři soustrastný telegram. Školní rok v těch dobách končil vždy až k 15. červenci, žactvo radotínské školy se proto následně zúčastnilo zádušních služeb božích za tragicky zesnulého následníka trůnu a jeho manželku. Pak začaly prázdniny.
Během těch však nabraly události spád. 26. července byla vyhlášena mobilizace, která se v Radotíně v první vlně týkala 35 mužů. Dva dny poté začala válka. Na první válečné schůzi obecního zastupitelstva byla založena Nouzová a zásobovací komise, jejímž předsedou byl zvolen starosta Bohumil Haman. Komise měla podporovat místní občany v nouzi. Pro vážnost doby vydalo obecní zastupitelstvo rovněž zákaz provozování divadelních a zábavných her po dobu trvání války. Už na podzim roku 1914 se musela obec poprvé vyrovnat s dodávkou obilí pro vojenské úřady. Poprvé zaznělo slovo rekvizice. Obec rovněž řešila příchod válečných uprchlíků – obvykle Poláků z Haliče, kterou začala obsazovat ruská armáda. Zprávy o prvních radotínských padlých přišly začátkem roku 1915, zároveň přicházely stále nové povolávací rozkazy.
Navzdory počátečnímu optimismu a předpokladu rychlého konce války, se situace stále zhoršovala. V lednu roku 1916 přišel povolávací rozkaz i starostovi Hamanovi a jednomu radnímu. Byli přiděleni k domobraně. Dochována je žádost radotínského převozníka o snížení nájemného, neboť kvůli válce klesl zájem o jeho služby, i kritika kvality potravin – místo normální mouky začala být přidělována kukuřičná mouka a krupice, pečivo tak bylo nedobré a obtížně stravitelné. Později začaly docházet rovněž brambory. Okresní hejtmanství doporučilo opatřit jiné potraviny, kde a jaké však zapomnělo doplnit.
Válka se projevila i v produkci místních firem. Firma Janka vyráběla granáty, polní lopatky a sekerky, Ferrovia bagry a rýpadla, Vindyš místo tělovýchovného náčiní rovněž granáty. V roce 1918 se ke všem problémům přidala španělská chřipka. Na podzim doktor Vodenka kvůli epidemii několikrát nařídil uzavřít školu. To už se však válka chýlila k závěru. V protokolu o "slavnostní schůzi obecního zastupitelstva" ze dne 29. října 1918 se dočteme, že starosta Haman ,,uvítav přítomné procítěnými slovy sděluje, že československý stát byl rakouskou vládou uznán a prohlášen".  
Z ryze radotínské optiky, kterou jsem v tomto článku až dosud pozoroval válečné dění, se může zdát, že československý stát, o kterém hovoří starosta Haman, vznikl sám od sebe. Na jeho vznik můžeme mít různé názory, jedno je však jisté. Sám od sebe rozhodně nevznikl. A jak se záhy dočteme, nevznikl ani zcela bez radotínského přičinění.
Přesuňme se nyní ještě jednou do roku 1914, tentokráte však za poslancem Říšské rady, profesorem Tomášem Garrigue Masarykem. Ten před válkou nebyl žádným separatistou či protihabsburským aktivistou – prosazoval Rakousko jako moderní federaci autonomních zemí. První dny a týdny války však znamenaly obrat v Masarykově uvažování. Na zahájenou válku se začal dívat jako na konflikt mezi demokracií a autoritářstvím.

Na konci roku 1914 proto odešel do exilu a pustil se do zdánlivě absurdní mise bez naděje na úspěch. Aniž by byl oficiálním reprezentantem českého státu či národa, v podstatě bez jakékoli podpory, začal vyjednávat o vzniku nového státu. V této době pronesl slova, která by mohl říci i dnes, a stále by zněla aktuálně: ,,Nebudou moci Spojenci ani Vídeň kolem nás projít mlčky, pokud budeme míti vojáky. Bez rozhodného boje i vojenského nedostaneme však nic od nikoho." Tak, zjednodušeně řečeno, vznikly československé legie. 
Již od počátku války docházelo k formování dobrovolnických zahraničních českých jednotek na straně Spojenců, zejména ve Francii a Rusku. Ty pak výrazně posílily přijetím v těchto zemích zajatých českých vojáků. K ustavení Československých legií došlo ve Francii, v Rusku a v Itálii. Prvním zárodkem legií byla rota Nazdar ve Francii a Česká družina v Rusku, obě vzniklé už na začátku války. Zatímco z roty Nazdar zbylo po bitvě u Arrasu v roce 1915 pouhých 75 bojeschopných mužů, což znamenalo její konec, počty příslušníků České družiny postupně vzrůstaly. Roku 1917 dochází k bitvě u Zborova, kterou si legie zajistily proslavení. Další zapojení do 1. světové války jim bylo znemožněno vypuknutím ruské bolševické revoluce, zároveň však v této chvíli legie způsobují mezinárodní senzaci, to, když ve snaze opustit Rusko a zapojit se do bojů na západní frontě, na čas ovládly celou Transsibiřskou magistrálu.
Podíl legií na vzniku Československa byl obrovský, a to nejen z hlediska vojenského, ale zejména z hlediska potřebného renomé, které vznikajícímu státu vybojovaly. A tím se dostávám k radotínskému přičinění. Ano, na mysli mám legionáře, kteří pocházeli z Radotína. Bylo jich 28, ve válce padli tři. Radotínští legionáři nejčastěji bojovali na ruské frontě, konkrétně se jednalo o 23 vojáků, z nichž se domů nevrátili dva, dále na italské frontě, kde bojovalo pět legionářů z Radotína. Na francouzské frontě bojovali 2 radotínští legionáři, jeden z nich padl. 
Prvním padlým byl Jaroslav Laňka. Narodil se roku 1891 a působil v radotínském Sokole. Už na počátku války vstoupil ve Francii do již zmíněné roty Nazdar. Jako střelec této roty zemřel v červnu 1915 na následky zranění v boji u Villiers Chatel. Jeho památku připomíná mimo jiné pamětní deska na schodišti místní sokolovny. Smutnou ironií osudu je příběh jeho bratra – krejčího Antonína Laňky, který padl na opačné straně barikády, tedy v rakousko-uherské uniformě, a to již v říjnu roku 1914.

V roce 1883 se narodil další z padlých radotínských legionářů – cementárenský dělník Václav Bárta. V roce 1914 narukoval, stejně jako velká část dalších Radotíňáků, do c. k. 28. pěšího pluku rakousko – uherské armády, přezdívaného "Pražské děti". Již v listopadu 1914 se ocitl v ruském zajetí, což popsal v několika dopisech blízkým do Radotína. Od května 1918 působil jako střelec československých legií. Padl v oblasti Jekatěrinburgu dva měsíce před vyhlášením Československa v bojích s bolševiky. Dodnes ho tam, spolu s jeho bratry ve zbrani, připomíná obnovený pomník.
Třetí voják, který zaplatil svůj vstup do legií životem, byl dělník Karel Hrabák. Narodil se v roce 1894 a stejně jako Václav Bárta byl odveden k c. k. 28. pěším pluku. Vstup do legií roku 1916 spojil s přijetím pravoslaví, jako střelec se pak zúčastnil bitvy u Zborova, ve které byl raněn. Zemřel roku 1919 v Petropavlovsku na následky krvácení do mozku. Všechny tři padlé radotínské legionáře připomíná pamětní deska na budově 1. stupně radotínské základní školy.  
Připomeňme si ještě jména alespoň dvou mužů, kteří se z nasazení v legiích vrátili a mohli tak ochutnat všeobecnou úctu, která byla za první republiky legionářům projevována. Obuvník Václav Forejt prošel italskou frontou, kde byl zajat v roce 1915. Jako střelec legií byl v posledním roce války raněn, z průstřelu hrudníku se však v Itálii vyléčil a vrátil se domů. Strojní zámečník Václav Šulc pak prošel ruskou frontou. Do výše zmíněné České družiny vstoupil již roku 1915. Zúčastnil se zborovské bitvy, v Rusku se také seznámil s Marií Klavrzovou, se kterou se později vrátil do vlasti. Po návratu domů 14. transportem z Vladivostoku obdržel od prezidenta Masaryka medaili vítězství, byl rovněž nositelem mnoha dalších vyznamenání.