Staré cesty na území Radotína

Staré cesty, které kdysi vedly Radotínem, zmapoval Jiří Bárta

Radotín patří mezi nejstarší lidská sídla u nás, jeho poloha uprostřed české kotliny při soutoku dvou řek ho předurčila být jednou z křižovatek dálkových cest. Ať to byly zpočátku cesty migrační, kudy se brali pravěcí lidé za lovišti nebo do zimovišť, tak později, když se tu usazovali natrvalo, cesty za směnou zboží.První stálé osídlení je tu datováno do období mezolitu, střední doby kamenné před asi dvanácti tisíci lety, kde v lokalitě Na Pískách a blízkém okolí byly nalezeny pozůstatky dávných obydlí a dílny na výrobu kamenné industrie – valouny, pazourky atp. Ta je tu prokázána i ze staršího období středního paleolitu. Podle nálezů použitého materiálu, bylo zjištěno, že ho spousta pochází z naleziště až v Jizerských horách, ojediněle i ze vzdálenějších lokalit, což dokazuje čilou směnu a existenci dálkových cest. Později, v neolitu - v období před asi sedmi tisíci lety, máme již doložené stálé osídlení v dnešním centru Radotína, konkrétně na vyvýšené plošině nad řekou v oblasti dnešní Mramorky. V té době už se člověk věnoval obdělávání půdy a chovu zvířat a na cesty se vydával mimo jiné za směnou zboží.

Pravěké cesty se v terénu profilovaly jasně danými přírodními podmínkami. Přímo podél řek a potoků se kvůli podmáčenému terénu cestovat nedalo, takže cesty vedly převážné po návrších a údolí překonávaly četnými úvozy. Tyto úvozy, po tisíce let užívané, se hluboko zařezávaly do terénu a to spolu s vodní erozí zapříčinilo, že jsou dodnes velmi patrné na místech, kde je pozdější lidská činnost neporušila, například v lesích. Takovou můžeme vidět třeba u hřbitova v Otínské ulici, kde stoupá do kopce Velkého háje směrem na Kosoř a dál, prastará komunikace spojující Žatecko a vzdálenou krajinu Posázaví. Další ramena jsou i dále po svahu. Některá už nejsou tolik patrná, ale velmi dobře jsou vidět pomocí LIDARu – laserového snímání povrchu Země, který dokáže odhalit veškerou lidskou činnost v krajině. Takové cesty jsou i jinde v okolí, ve Staňkovce, Na Cikánce, ve Slavičím údolí, na Lahovské. Většinou jsou to relikty již nepoužívaných komunikací, sloužící dnes často jen jako lesní pěšiny. Jejich části v centru obce se pak ztratily v současné zástavbě, i když mnohé, byť pokryté asfaltem, používáme dodnes.

Základní směr místních cest udávají dvě osy jdoucí Radotínem, které vyznačila řeka a potok. Jedna vede směrem od Lahovic na Černošice (popřípadě na Třebotov), druhá od Lochkova ku Zbraslavi. Té druhé se říkávalo Slapčice a známe ji od raného středověku, ale určitě bude starší. Vedla od Šáreckého hradiště, kde bývala důležitá křižovatka ještě předtím, než vzniklo centrum v pražské kotlině. Vedla směrem k nám, přes Slivenec, Lochkov – dnešní ulicí Za ovčínem, dále úvozovým polem do současné ulice V Edenu, pokračovala Pod Klapicí, přes Náměstí Osvoboditelů až k brodu přes Berounku, který býval pod kostelem. Ještě předtím vedla zaniklou obcí Nevřemice blížeji Žabovřesk, kudy tekla Berounka až do roku 1115 a až tam se stékala s Radotínským potokem. Cesta se za Žabovřeskami rozdělovala, jedna větev odbočila na hradiště Humennou – Kazín, kde se spojila s jinou starou stezkou a pokračovala na Bechyňsko. Slapčice šla dále přes Lipence na Jíloviště, Klínec, Davli a dále na Týnec nad Sázavou. Tato cesta byla jednou z mála možností, jak se dostat od Prahy podél levé strany Vltavy. Cesta kolem řeky nebyla možná, krom mokřadů vadily i četné skály. Tu, která spadala do řeky pod dnešním Barrandovem, odstřelili až francouzští vojáci v 18. století.

Za nejstarší dosud používané cesty v Radotíně můžeme tedy považovat ulice V Edenu, K cementárně, Pod Klapicí, oblast Náměstí Osvoboditelů, Karlická, Zderazská, Jelenovská, Na Betonce, Prvomájová, Vrážská, Věštínská, část Výpadové, Strážovská, K přívozu a některé další kratší části komunikací jdoucí z centra obce k řece.
To byla v podstatě až do poloviny 19. století celá uliční síť Radotína, její zahuštění přišlo s průmyslovou revolucí a nárůstem počtu obyvatel.
A to už je doba moderní, překotná, kdy nové ulice vznikají jako houby po dešti. Po připojení k Praze v sedmdesátých letech 20.století dochází také k masovému přejmenování duplicitních názvů ulic.