Uprchlíci v historii Radotína

Jan Lukavský napsal článek o utečencích, kteří vyhledali pomoc v Radotíně.

Letos v únoru uplynou dva roky od barbarského útoku Ruska na Ukrajinu. Již dva roky sledujeme, jak ruská armáda vraždí ukrajinské civilisty i vojáky, kteří se na obranu své vlasti a své touhy patřit místo do ruského světa do Evropy postavili se zbraní v ruce. Válka přinutila opustit své domovy miliony lidí, řada z nich našla bezpečí v Česku. Někteří uprchlíci pak zamířili i do Radotína. Jak ukazuje historie, ne poprvé.
Byl listopad roku 1914. Evropa byla již několik měsíců ve válce a radotínské zastupitelstvo se sešlo ke své pravidelné schůzi. Hned jeden z prvních bodů jednání obsahuje zmínku starosty Bohumila Hamana o každodenních příchodech ,,cizích osob" do Radotína, ,,které se zde usazují jako uprchlíci z Haliče". Halič, severovýchodní součást Rakouska-Uherska, která je dnes rozdělena mezi Ukrajinu a Polsko, byla dobyta carským Ruskem hned na počátku 1. světové války. Tisíce Poláků, Židů, Ukrajinců a příslušníků dalších v Haliči usídlených národností se brzy objevily v Českých zemích, které tak musely řešit do té doby nevídanou podobu uprchlické vlny. Nutno říci, že dochované záznamy reakce tehdejší radotínské radnice na příchod válečných utečenců o vysokém stupni solidárnosti zrovna nevypovídají. Ostatně nechme promluvit dobový zápis z jednání tehdejších radotínských zastupitelů. ,,Předloženo provolání c. k. místodržitelství Království českého, jak má se obyvatelstvo chovati k uprchlíkům z Haliče, kteří se nyní v době války v Čechách usídlují. Ku provolání tomu navrhuje p. Emanuel Hájek, aby zahájena byla sbírka mezi místními obyvateli, ze sbírky té, aby uspořádána byla hostina, k níž by se uprchlí Poláci pozvali a kde by se jim dostalo uvítání z úst povolaného řečníka za naši obec. K tomuto návrhu připomíná p. Antonín Novák, že naši vojíni dlící mezi Poláky v Haliči, stěžují si na nepřátelské chování Poláků vůči nim a z toho důvodu nedoporučuje, aby se dostalo Polákům v naší obci tak okázalého uvítání. Zastupitelstvo obce usnáší se na tom, aby obec sama u věci té ničeho nepodnikala a uprchlíky by dle možnosti přijal a uvítal jeden každý občan soukromě".
Soužití uprchlíků s místním obyvatelstvem však bylo nakonec zřejmě vcelku klidné, alespoň již citované zápisy se o žádných problémech nezmiňují. Poté, co byla na jaře 1915 část Haliče od Rusů osvobozena, se část uprchlíků začala vracet domů. Ještě po skončení války, v roce 1918, jich však v Českých zemích zůstávaly tisíce. V kombinaci únavy z dlouho trvající války, hospodářských problémů a přetrvávajícího lidového antisemitismu začala značná část tehdejší české společnosti v haličských uprchlících (zejména těch židovského původu, kteří se například v Radotíně zřejmě nevyskytovali) vidět vlastní konkurenty. Začaly se dokonce objevovat, v roce 2024 velmi povědomě znějící hlasy, tvrdící, že vídeňská vláda upřednostňuje pomoc uprchlíkům před pomocí českému obyvatelstvu. Za první republiky vydal Karel Ladislav Kukla ve své době velmi oblíbenou knihu fiktivních reportáží s názvem Podzemní Praha. Ačkoli Kukla dílo pojal do značné míry satiricky, vystižení názoru části české populace na válečné běžence v roce 1918 bude zřejmě vcelku autentické. Pokud porovnáme úryvek z této publikace s dnešními vzkazy na adresu uprchlíků například na sociálních sítích, vidíme, že krom snižující se úrovně slovní zásoby a znalosti gramatiky se na poli nesmyslné nenávisti k válečným utečencům mnoho nezměnilo, posuďte sami: ,,Hříšná luza haličských uprchlíků, nejhorších škůdců našeho obyvatelstva, morová to rána egyptská, zalezla v hrůze před krveprolitím do nejhlubších skrýší Podzemní Prahy…"
V období konce 1. světové války došlo ještě k jedné uprchlické vlně. V reakci na krvavou bolševickou revoluci v roce 1917 někdejší Ruskou říši opustily miliony lidí. Nově vzniklá Československá republika se k těmto exulantům zejména zásluhou prezidenta Masaryka postavila velmi vstřícně, tehdejší politici ostatně dobře věděli, že tím nepomůžou jen lidem přinuceným k odchodu, ale i vlastnímu státu. Mezi lidmi prchajícími před komunismem bylo ostatně obrovské množství vzdělanců či jinak aktivních lidí všeho druhu, kteří se Československu velice hodili. O příchodu těchto uprchlíků do Radotína nemáme příliš zpráv, v diplomové práci Ondřeje Havla o působení Ukrajinského gymnázia v letech 1925–1945 však nalezneme informaci o studentovi (či studentech) tohoto gymnázia žijícím (žijících) v Radotíně. Pro úplnost dodejme, že Ukrajinské gymnázium bylo založeno ukrajinskými exulanty (kteří byli přinuceni k odchodu ze svých domovů začleněním své země k Sovětskému svazu) nejprve v Praze, poté se přesunulo v roce 1927 do Řevnic, oblíbeného letoviska bohatších ukrajinských exulantů, a nakonec v roce 1937 do Modřan. Ve stejné době pak v Radotíně pobýval i blíže nespecifikovaný počet utečenců ruských.

Po nuceném odevzdání československého pohraničí ,,v zájmu míru" nacistickému Německu v roce 1938 začaly do vnitrozemí proudit desítky tisíc Čechů, Němců a Židů. Jedním z uprchlíků byl Jan Rejl, zapálený pedagog, básník a sokolský funkcionář z Podkrkonoší, který se následujícího roku stal ředitelem obecné školy v Radotíně. Ve vedení zdejšího ústavu však dlouho nezůstal, pro nadbytek učitelů z pohraničí byl brzy poslán do penze. Po skončení války se Jan Rejl vrátil do rodného kraje.

Dalšími uprchlíky z okupovaných Sudet byla rodina Vykoukových z Teplic. Pravoslav Vykouk tam do roku 1938 vlastnil obchod s prádlem, lahůdkami a koloniálním zbožím, krom toho se se svou ženou Pavlou výrazným způsobem angažoval v sokolském hnutí. 
Byl starostou teplického Sokola, jeho choť pracovala pro Sokolskou župu Krušnohorskou-Kukaňovu. V roce 1938 byli nuceni Teplice opustit, krátce žili u známých, až se nakonec v následujícím roce přestěhovali do Radotína. Pravoslav Vykouk získal zaměstnání u Středočeských elektráren, brzy mu však přibyla ještě jedna, mnohem důležitější činnost. Manželé Vykoukovi se statečně zapojili do odboje, pomáhali rodinám zatčených sokolů i parašutistům z Velké Británie. V roce 1942 v Radotíně týden ukrývali parašutistu Adolfa Opálku, velitele skupiny Out Distance. Po úspěšném atentátu na Heydricha byly aktivity manželů Vykoukových prozrazeny – manželé byli zatčeni, brutálně vyslýcháni a následně popraveni v koncentračním táboře Mauthausen. Pomsta nacistů se nevyhnula ani jejich dvěma dětem, zbytek války strávily v internaci, kterou však přežily. Dcera Vykoukových, Naděžda, v roce 2012 Radotín navštívila a podělila se o příběh svých statečných rodičů s letopisci (podrobné informace o tomto setkání se objevily ve vydání těchto novin ze srpna 2022 a jsou k dispozici i na letopiseckém webu).
Co říci závěrem? V roce 2022 se do Evropy válka vrátila a s ní i největší uprchlická vlna od roku 1945. Řada ukrajinských válečných uprchlíků nalezla v Radotíně nový domov, a to za pomoci jak radotínské radnice, tak mnoha dobrovolníků z řad radotínských občanů. Je to naše malé přispění k boji proti agresorovi neuznávajícímu ani vlastní hranice, ani mezinárodní právo, ani morální hodnoty. Je to náš malý příspěvek k boji proti zlu, se kterým na Ukrajině denně bojují desítky tisíc statečných mužů a žen. Tak, jako proti zlu statečně bojovali třeba naši radotínští manželé Vykoukovi.