Válka očima dětí Vykoukových

Vyprávění Naděždy Vratislavské, dcery Pavly a Pravoslava Vykoukových, o ukrývání Adolfa Opálky.
V květnu 2012 paní Vratislavská navštívila Radotín, aby si prohlédla své někdejší bydliště. Setkala se i s členy Letopisecké komise. Toto je její vyprávění o událostech spojených s ukrýváním Adolfa Opálky v jejich domě v Radotíně.




21. listopadu 1942 pro mne do Radotína přijelo gestapo. Byla jsem v té době už delší čas nemocná, měla jsem revmatickou horečku. Odvezli mě, přestože je děda ujišťoval, že se o nás postará. Z Radotína jeli pro Slávka do školy, pak do internátu pro mé věci a nakonec k tetě do Michle pro bratrovo oblečení. Teta je znovu žádala, aby jí děti ponechali, ale marně.
Když se v autě ptali na náš věk a zjistili, že mi už bylo šestnáct let, řekl jeden z gestapáků, že mě musí odvézt na Pankrác nebo na Karlák. Druhý mu oponoval, že již nemají čas, odpoledne musí plnit další úkoly a tak nás odvezli. Oba jsme se dostali na Jenerálku. Na pokoji jsem bydlela převážně s Jarmilou Bradáčovou a její svěřenkyní Alenkou Vyhnisovou. Později jsem dostala na starost další malé dítě, Jitku Frolíkovou. Slávek bydlel střídavě na všech chlapeckých pokojích. Na Jenerálce bylo jídlo celkem dobré, ale bylo ho strašně málo. Vzpomínám si, že při zabíjačkách nám lidé z okolí chtěli nějaké potraviny do kuchyně dát, ale hlavní sestra to nedovolila. Měli jsme takový hlad, že jsme ani nemohli usnout. Chlapci při škrábání brambor objevili sušené šišky pro husy a jedli je, děvčata se zase v noci vypravila do kuchyně pro suché kůrky od chleba. I když nám kuchaři leckdy chtěli dát víc jídla, vrchní to nedovolila. Zvláště některého jídla jsme dostávali tak málo, že nejmenší děti to hravě snědly a my větší jsme měli stejné porce.
Byli jsme ve styku s kuchaři, uklízečkami, s panem správcem, účetním a některými četníky. Všichni se nám snažili dle svých možností pomoct. Nosili nám motáky a vynášeli. Pan správce se nás snažil zaměstnat na zahradě a vždy nám někam zahrabal nějaké jídlo. Také nás nechával česat ovoce, abychom se mohli najíst, ale jak to gestapačka zjistila, už nás ovoce česat nenechala. Například jeden z četníků, asi Mináč, Minařík…, zprostředkovával písemný styk s příbuznými prostřednictvím paní Kulhánkové, majitelky hospůdky na Jenerálce.
Chodívali jsme na vycházky šáreckým údolím. Když se to příbuzní dozvěděli, chodívali kolem našeho dvojstupu a občas se podařilo několik vět promluvit, i předat potraviny. Často tam však příbuzní byli zbytečně, protože vrchní dalekohledem přehlédla cestu, a když se jí zdálo, že tam chodí více lidí než je obvyklé, tak jsme mohli být jen na zahradě.
Prádlo na Jenerálce nám praly uklízečky ale zašívat a žehlit musela větší děvčata sama. Od příbuzných jsme mohli dostávat nejvýš jednou měsíčně balíček. Větší děti dostávaly balíčky hned, jak je gestapačka prohlédla, malým dětem je vydávala po částech. Často se stávalo, že v balíčku chyběly věci, obzvlášť u malých dětí byl špatný přehled.
Poslala jsem tetě moták, že Alenka, kterou jsem měla na starosti, nedostává žádné balíčky ani dopisy. Teta pak, když byla s balíčkem na gestapu, náhodou potkala dvě paní, které se byly ptát po nějakém dítěti. Počkala na ně venku a zeptala se, koho shánějí a tak se seznámila s Alenčinými příbuznými. Řekla jim, kde Alenka je a že jí mohou poslat balíček. Od té doby byli s Alenkou ve styku.

Slávek si vzpomíná, že chodili s Igorem Pleskotem za jedním profesorem, snad Mařákem, či Mařanem, na doučování matematiky. Mimo vyučování, které vedla paní učitelka Mikulaštíková pro střední děti, zavedla paní profesorka Marková vyučování francouzštiny pro větší děvčata a později pan Voskovec nás začal učit rusky.
Zpráva o naší cestě se po železnici rychle roznesla a na některých nádražích nám železničáři připravili něco k jídlu. Cesta byla nekonečná a nakonec jsme se ocitli v Plané nad Lužnicí. Ihned nás odvedli do tábora, který byl na kopci nad městečkem směrem na Turovec. Ačkoliv jsme byli strašně unavení, museli jsme si ještě připravit slamníky. Hned druhý den ráno, když jsme se probudili, všichni poštípaní od blech a štěnic, jsme vyklepávali deky a dělali pořádek, i když to moc nepomohlo. V tomto táboře nebyla ani voda, musela se dovážet z nádraží. Gestapácký velitel, který tu byl již před naším příjezdem, zde zůstal. Jelikož jsme v táboře byli očekáváni, kuchařky nám připravily dobré jídlo. Během pobytu jsme zažili i nálety hloubkařů na táborské nádraží.
5. května jsme se dozvěděli, že je v Praze revoluce, dospělí zajistili velitele tábora a v kanceláři připravili pro všechny vězně propustky. Lidé z Plané měli obavy, že ustupující SS by mohly napadnout tábor a nutili nás k odchodu. Proto jsme se vydali do Turovce, kam jsme dorazili večer. Ubytovali nás v sále hostince a některé děti si odvedli místní obyvatelé domů. 12. května 1945 jsme odjeli vlakem do Prahy a zprávu o našem příjezdu vysílal i Český rozhlas aby si pro nás příbuzní přišli na nádraží. Na mě s bratrem čekala rodina Fraňkova – strýc Josef a teta Emilie, která byla sestrou našeho otce, a děda Vykouk, s nimiž jsme odjeli domů, do Michle. Bydleli na Táborské 89. U Fraňků mimo nás byla ještě i Alenka Vyhnisová-Staňková, jejíž příbuzní pro ni kvůli poruše na voze nepřijeli včas a dorazili k nám pro Alenku až některý další den.
Já u Fraňků zůstala až do roku 1949, kdy jsem se provdala. Slávek byl po dohodě příbuzných v rodině maminčina bratra Ferdinanda Bechyně. Po našem zatčení u nich bydlel maminčin otec, který už se našeho návratu nedočkal, zemřel v dubnu 1945.
Po manželích Vykoukových je v Radotíně pojmenovaná ulice, která jde kolem místní sokolovny.
