Válka očima dětí Vykoukových

15.05.2012

Pamětní deska v sokolovně

Vyprávění Naděždy Vratislavské, dcery Pavly a Pravoslava Vykoukových, o ukrývání Adolfa Opálky.

V květnu 2012 paní Vratislavská navštívila Radotín, aby si prohlédla své někdejší bydliště. Setkala se i s členy Letopisecké komise. Toto je její vyprávění o událostech spojených s ukrýváním Adolfa Opálky v jejich domě v Radotíně.

Pavla Vykouková

Po komplikovaném a zdlouhavém přestěhování z Teplic do Radotína u Prahy se rodiče pravidelně scházeli se známými z Teplic, většinou příslušníky Sokola, v kavárně Luxor na Václavském náměstí. Mezi těmito známými byla i Lověna Veselá – Kaliberová, která rodiče požádala o dočasné ukrývání parašutisty nadporučíka Adolfy Opálky.

Jednou v neděli, když se rodiče vraceli ze schůzky v Praze, přijel s nimi i Opálka. Nám dětem bylo řečeno, že je to známý z Teplic, který u nás nějakou dobu zůstane. Tomu jsme nevěřili a tajuplná návštěva v nás vzbuzovala nejrůznější představy. Když jsme vypozorovali, že Adolf, jak si od nás nechával říkat, je při každém zazvonění ve střehu a nikdy se nepřiblíží k oknu, bylo nám jasné, že se ukrývá a sdělili jsme svůj názor rodičům. Ti nám řekli, že o tom nesmíme nikde mluvit a v nejhorším případě máme říci, že u nás byl strýček František, tatínkův bratr. Adolf Opálka u nás byl několikrát a vždy před jeho odchodem tatínek na kole projel Radotínem, aby zjistil, zda má bezpečnou cestu až na nádraží.

Pravoslav Vykouk

Bratr Slávek byl s Adolfem několikrát na dostizích v Chuchli. Scházeli se až na okraji Radotína, a před postranním vchodem na závodiště se rozcházeli. Adolf zde měl pravděpodobně nějakou schůzku. Po závodech se na stejném místě opět sešli. Adolf se nechtěl vracet do Radotína po silnici, ale nějakou méně frekventovanou cestou. Slávek ho vedl lesní cestou po kopcích, kde byl pěkný výhled na krajinu – Berounka, Zbraslav, a utkvěla mu v paměti nečekaná Opálkova slova: "Jak je krásná, ta naše vlast." I tato věta bratra utvrdila v domněnce, že se nejedná o obyčejnou návštěvu.

Když za Adolfem měla přijet jeho dívka z Moravy, tatínek jel do Prahy na nádraží, aby zjistil, zda dívka není sledována a schůzka se může uskutečnit. Na jaře roku 1942, kdy přesně, už si nepamatuji, se přijel Adolf rozloučit s tím, že se už nevrátí. Ačkoliv byla maminka nemocná, trval Adolf na tom, že se s ní musí rozloučit a poděkovat.

Za krátký čas došlo k atentátu na Heydricha a k prozrazení úkrytu parašutistů v kostele v Resslově ulici. Když se objevily fotografie parašutistů v novinách, zjistili jsme, kdo u nás vlastně bydlel. Rodiče nám to potvrdili a upozornili nás, abychom nebyli překvapeni a nedali na sobě znát, že někoho známe.

V následujících dnech rodiče pozorně sledovali zprávy, související s atentátem. 30. června 1942 ráno, když nás tatínek budil, řekl, že teď už to snad bude dobré, že už snad nepřijdou. Tehdy jsme si uvědomili, v jakém napětí vlastně rodiče celou dobu žili. Tatínek odjel do práce, já do školy. Slávek měl odpolední vyučování, a proto pomáhal mamince odvézt na poštu balík. Když přicházeli k domovu, už z dálky bylo vidět před domem osobní auto. Maminka řekla: "Tak už jsou tady.". Rozloučila se se Slávkem a poslala ho za mnou do školy s tím, abychom se nevraceli domů a šli k tetě Fraňkové v Praze.

Adolf Opálka

Bratr chodil na Santošku do reálky a já do obchodní školy na Smíchově. Tam za mnou dojel a dohodli jsme se, že se uvolním ze školy a odjedu co nejdříve domů, abych zjistila, co se děje. V Radotíně jsem šla nejdříve k sousedům, kde jsem zjistila, že maminku ráno odvezlo gestapo a tatínek s dědečkem, šestasedmdesátiletým maminčiným otcem, jsou doma. Šla jsem tedy domů. Tatínek byl velmi rád, že jsem přišla, ale zároveň měl obavu z návratu gestapa. Nechtěl, abych byla doma, aby gestapo nesebralo i mě. Otec věděl, že v brdských lesích jsou partyzáni, že by tam i utekl, ale nechtěl, aby se gestapo mstilo na mamince a na nás. Proto mě poslal do Prahy k tetě.

Já se ale s bratrem domluvila, že se sejdeme na Smíchovském nádraží, kde jsme se rozhodli vrátit zpátky domů, zjistit, jak to dopadlo s tatínkem a také aby děda nebyl sám. Doma jsme našli všechno rozházené, vyházené věci ze skříní a podobně. Dozvěděli jsme se, že tatínka odvedli četníci a dědu pro jeho vysoký věk nechali doma.

Prázdniny jsme prožili v Radotíně s dědou. Po prázdninách Slávek bydlel u Fraňků v Praze a já na dívčím internátě v Praze V Jámě. 13. července přišel tiskopis se sdělením, že rodiče jsou na Pankráci a mohou jednou za čtrnáct dní dostávat pouze prádlo a toaletní potřeby. Chodívali jsme tam s tetou. Vždy se muselo asi hodinu počkat a pak vyvolávali, kdo již tam není, a balíčky vraceli. Dobře si pamatuji ten den, kdy i nám balíček vrátili s tím, že tam rodiče již nejsou. Žádnou jinou zprávu jsme z Pankráce nedostali. Až z Terezína, kam rodiče z Pankráce převezli, jsme dostali dva korespondenční lístky. K tetě přišla po odvozu našich do Terezína nějaká paní, která vyřizovala pozdravy od maminky, která s ní byla na Pankráci na cele a neustále na nás prý vzpomínala. Z Terezína jsme od maminky ještě dostali Srdíčka z chlebové střídky, kapesníček a záložku do knihy, ručně vyšívanou. Pak byli rodiče převezeni do Mauthausenu a tam 24. října 1942 popraveni - zastřeleni. Asi v polovině listopadu, dostali Fraňkovi úmrtní listy, ale nám to neřekli, protože se jim to zdálo neskutečné.

21. listopadu 1942 pro mne do Radotína přijelo gestapo. Byla jsem v té době už delší čas nemocná, měla jsem revmatickou horečku. Odvezli mě, přestože je děda ujišťoval, že se o nás postará. Z Radotína jeli pro Slávka do školy, pak do internátu pro mé věci a nakonec k tetě do Michle pro bratrovo oblečení. Teta je znovu žádala, aby jí děti ponechali, ale marně.
Když se v autě ptali na náš věk a zjistili, že mi už bylo šestnáct let, řekl jeden z gestapáků, že mě musí odvézt na Pankrác nebo na Karlák. Druhý mu oponoval, že již nemají čas, odpoledne musí plnit další úkoly a tak nás odvezli. Oba jsme se dostali na Jenerálku. Na pokoji jsem bydlela převážně s Jarmilou Bradáčovou a její svěřenkyní Alenkou Vyhnisovou. Později jsem dostala na starost další malé dítě, Jitku Frolíkovou. Slávek bydlel střídavě na všech chlapeckých pokojích. Na Jenerálce bylo jídlo celkem dobré, ale bylo ho strašně málo. Vzpomínám si, že při zabíjačkách nám lidé z okolí chtěli nějaké potraviny do kuchyně dát, ale hlavní sestra to nedovolila. Měli jsme takový hlad, že jsme ani nemohli usnout. Chlapci při škrábání brambor objevili sušené šišky pro husy a jedli je, děvčata se zase v noci vypravila do kuchyně pro suché kůrky od chleba. I když nám kuchaři leckdy chtěli dát víc jídla, vrchní to nedovolila. Zvláště některého jídla jsme dostávali tak málo, že nejmenší děti to hravě snědly a my větší jsme měli stejné porce.
Byli jsme ve styku s kuchaři, uklízečkami, s panem správcem, účetním a některými četníky. Všichni se nám snažili dle svých možností pomoct. Nosili nám motáky a vynášeli. Pan správce se nás snažil zaměstnat na zahradě a vždy nám někam zahrabal nějaké jídlo. Také nás nechával česat ovoce, abychom se mohli najíst, ale jak to gestapačka zjistila, už nás ovoce česat nenechala. Například jeden z četníků, asi Mináč, Minařík…, zprostředkovával písemný styk s příbuznými prostřednictvím paní Kulhánkové, majitelky hospůdky na Jenerálce.
Chodívali jsme na vycházky šáreckým údolím. Když se to příbuzní dozvěděli, chodívali kolem našeho dvojstupu a občas se podařilo několik vět promluvit, i předat potraviny. Často tam však příbuzní byli zbytečně, protože vrchní dalekohledem přehlédla cestu, a když se jí zdálo, že tam chodí více lidí než je obvyklé, tak jsme mohli být jen na zahradě.
Prádlo na Jenerálce nám praly uklízečky ale zašívat a žehlit musela větší děvčata sama. Od příbuzných jsme mohli dostávat nejvýš jednou měsíčně balíček. Větší děti dostávaly balíčky hned, jak je gestapačka prohlédla, malým dětem je vydávala po částech. Často se stávalo, že v balíčku chyběly věci, obzvlášť u malých dětí byl špatný přehled.
Poslala jsem tetě moták, že Alenka, kterou jsem měla na starosti, nedostává žádné balíčky ani dopisy. Teta pak, když byla s balíčkem na gestapu, náhodou potkala dvě paní, které se byly ptát po nějakém dítěti. Počkala na ně venku a zeptala se, koho shánějí a tak se seznámila s Alenčinými příbuznými. Řekla jim, kde Alenka je a že jí mohou poslat balíček. Od té doby byli s Alenkou ve styku.

Ve Svatobořicích

Na jaře 1944 jsme byli převezeni do Svatobořic, jenže jsme nevěděli, kam jedeme. Jeli jsme s velkými obavami, strachem. Vyrazili jsme později odpoledne. Po cestě jsem někde nechala dopis pro příbuzné, že nás odvážejí a nevíme kam. Strýček si pamatoval, že jim ho někdo přinesl. Vím, že jsme za Prahou stavěli u nějaké pumpy. Snad jsem ho položila někde tam.

My větší jsme celou dobu sledovali, kudy jedeme. Když se objevily Svatobořice, celí jsme se rozklepali, protože zrovna před časem nám některý četník vyprávěl, jaké se tam dějí věci. I gestapačka nám vyhrožovala tímto táborem.

V rohu Mužského tábora jsme měli vyhrazený domek nazývaný Kinderheim. Náš příjezd vzbudil velkou pozornost mezi dospělými internovanými, se kterými jsme se nesměli stýkat. Do Svatobořic jsme nemohli dostávat balíčky, nikdo nesměl znát naše příjmení. V domku byly dvě velké místnosti s palandami – chlapecká a dívčí, se sociálním zařízením, a dvě menší místnosti. V jedné byla ubytována paní profesorka Marková a v druhé nejprve profesor Louda a později paní Šperlová, která se starala o chlapce.
Slávek si vzpomíná, že chodili s Igorem Pleskotem za jedním profesorem, snad Mařákem, či Mařanem, na doučování matematiky. Mimo vyučování, které vedla paní učitelka Mikulaštíková pro střední děti, zavedla paní profesorka Marková vyučování francouzštiny pro větší děvčata a později pan Voskovec nás začal učit rusky.

Ve Svatobořicích bylo již jídla více, neměli jsme hlad. Lidé z okolních vesnic dokonce o vánocích a velikonocích přivezli do tábora cukroví a vánočky a velitel dovolil, aby byly potraviny rozdány.

V létě nám velitel po delším rozhodování dovolil účastnit se polních prací v Milovicích, což byl ovšem nezapomenutelný zážitek, jednak proto, že jsme se dostali za dráty a mezi volný lid, ale i proto, že po skončení prací jsme se mohli vykoupat v nedalekém překrásném rybníčku s leknínovými květy.

V druhé polovině pobytu ve Svatobořicích byli vybráni starší chlapci a děvčata pro práci ve "Zbrojovce". To byl jeden z domků vedle Kinderheimu, kde jsme se podíleli na výrobě granátů. Jednou se nám podařilo dostat se za doprovodu četníka na černo do Kyjova, kde jsme se dali vyfotografovat. Náš výlet nebyl nápadný, protože i dospělí občas dostávali povolení k občasným návštěvám Kyjova, samozřejmě v doprovodu četníka.

Za paní Šperlovou několikrát přijela Manka Sedláčková, snoubenka jejího popraveného syna, která pracovala v partyzánském odboji. Podařilo se jí dostat do tábora, většinou na nákladním autě mezi potravinami a pravděpodobně za pomoci některého četníka i z tábora ven.

Řada českých četníků, kteří nás hlídali, nám pomáhali a informovali nás o nebezpečných lidech, nastrčených do jejich řad.

V dubnu 1945 velitel tábora nechal převést děti do Kyjova. Byli jsme ubytovaní ve škole na slámě. Po několika dnech přijeli SS, měli velice naspěch. Řvali a nahnali nás jen s nejnutnějším oblečením do autobusu, který se připojil ke třem nebo čtyřem nákladním autům s dospělými internovanými a odváželi nás po silnicích přeplněných ustupujícím vojskem, ze kterého šla hrůza, do Brna. V Brně jsme prožili letecký útok a byli jsme ve velkém krytu pod nádražím. Po náletu nás nahnali do vlaku a odváželi neznámo kam.
Zpráva o naší cestě se po železnici rychle roznesla a na některých nádražích nám železničáři připravili něco k jídlu. Cesta byla nekonečná a nakonec jsme se ocitli v Plané nad Lužnicí. Ihned nás odvedli do tábora, který byl na kopci nad městečkem směrem na Turovec. Ačkoliv jsme byli strašně unavení, museli jsme si ještě připravit slamníky. Hned druhý den ráno, když jsme se probudili, všichni poštípaní od blech a štěnic, jsme vyklepávali deky a dělali pořádek, i když to moc nepomohlo. V tomto táboře nebyla ani voda, musela se dovážet z nádraží. Gestapácký velitel, který tu byl již před naším příjezdem, zde zůstal. Jelikož jsme v táboře byli očekáváni, kuchařky nám připravily dobré jídlo. Během pobytu jsme zažili i nálety hloubkařů na táborské nádraží.

5. května jsme se dozvěděli, že je v Praze revoluce, dospělí zajistili velitele tábora a v kanceláři připravili pro všechny vězně propustky. Lidé z Plané měli obavy, že ustupující SS by mohly napadnout tábor a nutili nás k odchodu. Proto jsme se vydali do Turovce, kam jsme dorazili večer. Ubytovali nás v sále hostince a některé děti si odvedli místní obyvatelé domů. 12. května 1945 jsme odjeli vlakem do Prahy a zprávu o našem příjezdu vysílal i Český rozhlas aby si pro nás příbuzní přišli na nádraží. Na mě s bratrem čekala rodina Fraňkova – strýc Josef a teta Emilie, která byla sestrou našeho otce, a děda Vykouk, s nimiž jsme odjeli domů, do Michle. Bydleli na Táborské 89. U Fraňků mimo nás byla ještě i Alenka Vyhnisová-Staňková, jejíž příbuzní pro ni kvůli poruše na voze nepřijeli včas a dorazili k nám pro Alenku až některý další den.
Já u Fraňků zůstala až do roku 1949, kdy jsem se provdala. Slávek byl po dohodě příbuzných v rodině maminčina bratra Ferdinanda Bechyně. Po našem zatčení u nich bydlel maminčin otec, který už se našeho návratu nedočkal, zemřel v dubnu 1945.

Po manželích Vykoukových je v Radotíně pojmenovaná ulice, která jde kolem místní sokolovny.

Setkání s členy letopisecké komise

Válka očima dětí Vykoukových

Pokročilá nastavení