Zdeňka Hledíková

Článek o historičce Zdeňce Hledíkové napsal Jan Lukavský

V listopadu letošního roku uplynulo sedm let od smrti jedné z nejvýznamnějších českých historiček, dlouholeté ředitelky Českého historického ústavu v Římě a mimo jiné též radotínské občanky, profesorky Zdeňky Hledíkové. Žena, která si svou celoživotní prací vysloužila neformální titul první dámy české medievistiky (přičemž medievistikou je myšleno odvětví historie zabývající se obdobím středověku), nepatří mezi význačné osobnosti, které máme ve zvyku si s Radotínem automaticky spojovat. Úkolem tohoto článku je tento stav alespoň částečně napravit.
,,Číst středověká písma nás vždy elegantní, štíhlá tmavovlasá pedagožka s bílým pramínkem vlasů nad čelem a vlasy sčesanými do malého drdolu vzadu, učí laskavě, trpělivě a s úžasným přístupem. Dokáže skrýt své rozpaky nad naší neznalostí látky, která je pro ni samozřejmá jako dýchání. Pro dějiny správy neexistuje učebnice. Dr. Hledíková diktuje klidným tišším hlasem, pomalu, srozumitelně a přehledně fakta v logickém sledu, která si zapisujeme ještě do sešitů a z nich se pak učíme ke zkoušce. Velká pozornost je věnována církevní správě, která je její doménou a celoživotním zájmem. U ústní zkoušky uspějeme všichni. Trpělivá pedagožka dokáže vydolovat i vědomosti, o kterých netušíme, že je máme." Tak na svou někdejší vyučující zavzpomínala historička Ústavu dějin Univerzity Karlovy a Archivu Univerzity Karlovy, doktorka Milada Sekyrková. 

Právě pedagogické činnosti věnovala Zdeňka Hledíková velkou část svého života. Vyučovala na katedře pomocných věd historických a archivního studia filosofické fakulty Univerzity Karlovy, kde přednášela středověkou paleografii (tedy zjednodušeně řečeno vývoj písma) a dějiny správy v Českých zemích do roku 1620. Později působila rovněž na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde se podílela za zformování Ústavu dějin křesťanského umění.
Hlavní oblastí vědeckého zájmu prof. Hledíkové byly středověké církevní dějiny. Je autorkou knih o pražském biskupovi Janu IV. z Dražic i o jeho nástupci, prvním pražském arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic, který je širší veřejnosti znám jako spolupracovník i blízký přítel císaře Karla IV. Léta připravovala rovněž vydání knihy o druhém pražském arcibiskupovi, Janu Očku z Vlašimi, dokončit ji však již nestihla a publikace tak vyšla teprve v loňském roce, kdy ji z pozůstalosti prof. Hledíkové připravil k vydání jeden z jejích žáků. Byla rovněž autorkou řady studií, přičemž část z nich vyšla v roce 2010 pod názvem Svět české středověké církve.
V roce 1993 byla jmenována ředitelkou obnoveného Českého historického ústavu v Římě, jehož hlavním úkolem je poskytovat zázemí českým badatelům, kteří přijedou studovat archiválie uložené ve vatikánském archivu. Římský ústav musela prof. Hledíková vybudovat prakticky od nuly, na což zavzpomínala v roce 2012 v rozhovoru pro Národní kontaktní centrum – gender a věda. ,,Jeden z mých prvních počinů bylo, že jsem rozbalila několik velkých papírových balíků, na kterých bylo napsáno: počítač. Dneska to vypadá směšně, ale já tenkrát měla prvně před sebou počítač, protože do té doby to byla u nás téměř neznámá věc. Byl to vyřazený stolní počítač, kde byl monitor a prostě všecko zvlášť odpojené a já jsem to měla dát dohromady. Tak jsem zkoušela "tohle půjde sem, tohle půjde tam" a kupodivu se to podařilo. Další z těch úplně prvních věcí bylo, že jsem ušila záclony a pověsila je na okno. Vypadá to legračně, ale takové základní věci tam bylo třeba ze začátku udělat."
Jistý rozruch způsobila v Radotíně počátkem 90. let minulého století polemika, kterou odbornice zabývající se celý profesní život středověkými dějinami na té nejvyšší úrovni vedla na stránkách tehdy nově založeného radotínského časopisu Šemík s radotínskými letopisci. Ti se již tehdy věnovali historii snadšením, ovšem pouze ve svém volném čase, tudíž v odborných znalostech samozřejmě nemohli Zdeňce Hledíkové konkurovat. Předmětem z dnešního pohledu již spíše úsměvného sporu byla první písemná zmínka o Radotínu, za kterou byla před zásahem prof. Hledíkové léta považována listina knížete Boleslava II. z roku 993 vydaná u příležitosti založení Břevnovského kláštera. Plánování oslav 1000. výročí první zprávy o Radotínu ukončil článek s názvem Nejstarší zpráva o Radotínu, ve kterém na základě historických důkazů prof. Hledíková vysvětlila, proč nemůže být falzum ze 13. století datované do roku 993 považováno za skutečnou první písemnou zprávu. Svůj příspěvek tehdy skončila mírně provokativním konstatováním, že ,,považovat zmínku o Radotínu v "Boleslavově listině" pro břevnovský klášter za doklad existence vsi nebo dokonce dvora v 10. století je asi tak hodnověrné, jako věřit v jeho existenci za knížete Křesomysla, kdy k Radotínu uháněl Horymír na svém Šemíku."
Letopisci na příspěvek Zdeňky Hledíkové tehdy reagovali dalším článkem. Krom pokračování pochopitelné, ale z historického hlediska spíše sporné snahy o obhajobu roku 993 jakožto roku první zprávy o Radotínu, doboví členové letopisecké komise logicky připomínají, že ,,vždycky jsme se snažili k naší dobrovolné práci přistupovat objektivně a seriózně, ačkoliv jsme v této oblasti laiky. Odborníci se však ke spolupráci nepřihlásili." Naší dnešní úlohou by nemělo být dobovou polemiku rozsoudit. Jak Zdeňka Hledíková, tak doboví členové letopisecké komise své články nepochybně psali s dobrým úmyslem poučit své spoluobčany o dějinách a celý spor je tak zajímavou ukázkou střetu nadšených patriotů zabývajících se studiem místní historie na úkor svého volného času s neméně nadšenou odbornou kapacitou.
Dnes, o pětatřicet let později, je snad možné konstatovat, že z hlediska historického poznání byl celý spor nepochybně přínosný. Každý, kdo si kdy přečetl jakýkoli pozdější text o historii Radotína, na kterém se letopisci podíleli, ví, že listina knížete Boleslava II. datovaná do roku 993 je opisem ze 13. století a skutečnou první zprávou o existenci Radotína tak je až listina krále Vladislava II. z poloviny 12. století. Jiné obce a městské části, které jsou ve falzu Boleslavovy listiny rovněž zmiňovány, jako například Ořech, Vrané nad Vltavou, Libčice nad Vltavou, či pražské Řepy, svou profesorku Hledíkovou neměly, a proto dodnes i ve svých oficiálních materiálech za první písemnou zmínku o sobě chybně označují rok 993.

Profesorkou byla Zdeňka Hledíková jmenována v roce 1997. Roku 2010 získala od papeže Benedikta XVI. jako teprve druhá žena v Česku Řád sv. Řehoře Velikého, se kterým se mimo jiné pojí povinnost příslušníků Švýcarské gardy nositelům tohoto řádu salutovat, stejně jako již dlouho nevyužívané právo držitele tohoto řádu vjet v sedle koně do baziliky sv. Petra ve Vatikánu. V roce 2012 pak obdržela od ministerstva školství Cenu Milady Paulové, která nese jméno historicky první české vysokoškolské profesorky a je udělována významným vědkyním jako ocenění jejich badatelské práce. Význam Zdeňky Hledíkové podtrhlo i poslední rozloučení s ní, které proběhlo v radotínském kostele sv. Petra a Pavla. Takto jej popsala již citovaná historička Milada Sekyrková. ,,Zdeňka Hledíková vlastní rodinu neměla, zůstala celý život věrná příteli ze studií, který též z určitých důvodů zůstal svobodný a ve smrti ji předešel o rok a pár měsíců. Vzdálenější rodina, dále kolegové, starší i ti začínající, a mnoho studentů se přišli rozloučit s profesorkou Hledíkovou. Důstojný obřad, květiny. Vřelá slova, oceňující lidskost, zodpovědnost, erudovanost a empatii oblíbené pedagožky a všemi bez rozdílu věku i pracovního zaměření uznávanou vědkyni zaznívají ze všech projevů bez náznaku jakýchkoli pochyb o jejích kvalitách. Na prvním místě všichni oceňují skromnost a osobní nenáročnost Zdeňky Hledíkové. Stojím kdesi spíše vzadu. Chybí stále, nikdo ji zatím nedokázal nahradit v její odborné a lidské kvalitě."

Vzpomínku na Zdeňku Hledíkovou uzavírám jejími vlastními slovy, která pronesla v roce 2010. V době, kdy i z úst patrně budoucích vládních představitelů zaznívá zpochybňování jak historických faktů, tak významu humanitních vědních oborů pro společnost, zní více než aktuálně. ,,Platí pro kterýkoli z humanitních oborů, že z nich nikdy nemůže být okamžitý užitek. Jako si každý pamatuje minulost svou a svého rodu a časem, jak vyzrává, se o ni začne zajímat, tak i společnost určitého území (chcete-li: národa) se neobejde bez znalosti své minulosti, pokud aspiruje na to, být vyzrálou, kultivovanou společností. Znalost a porozumění vlastní minulosti, vlastním kořenům je součástí každé kultury a civilizace. Víme, jaký význam měl historismus v 19. a na začátku 20. století pro sebeidentifikaci českého národa a jeho státu. Dnes si je česká státní pospolitost jista svou existencí, a tak se o mnohé věci (a také o své dějiny) celkem nestará. Není ale ještě vyspělá natolik, aby je v sobě integrovala, aby vědomí vlastních kořenů bylo součástí její mentality; a to je nebezpečné. My si dnes nechceme uvědomit jiná, zatím neznámá ohrožení, která nás obklopují. Nicméně je pravděpodobné, že opět nastane okamžik, kdy svou identitu budeme muset zase hledat – a nalézt ji můžeme jen v trvalých, "neproduktivních" hodnotách, k nimž patří i historie. Profesionální historikové tu jsou také od toho, aby v krajním, katastrofickém případě bylo po čem sáhnout. Jejich trvalým úkolem je přispívat (spolu s dalšími obory věd o člověku) fundovaným poznáváním minulosti k obecné kultivovanosti, k akceptování vlastních kořenů a obecných morálních hodnot."