Jaroslav Vejnar

Článek Jana Lukavského o Jaroslavu Vejnarovi, fotografovi, cestovateli a vodákovi a jeho vzpomínkách na rok 1968

Vodák, cestovatel a fotograf, jenž se v roce 1968 stal přímým pozorovatelem "velkých dějin", když fotografoval průběh prvního dne sovětské okupace Československa v centru Prahy. Tak lze charakterizovat pana Jaroslava Vejnara, který už 83 let žije v Radotíně. Dnes obývá byt v místním pečovatelském domě, kde jej před časem navštívila skupina žáků zdejší základní školy, aby s ním natočila rozhovor pro projekt Příběhy našich sousedů.
Pan Vejnar se narodil v roce 1941 v Růžďce na Valašsku, kde byl jeho otec Jan evangelickým farářem. "Moje sestra Olga chtěla na zdrávku, sestra Evička chtěla studovat jazyky, tak se rodiče rozhodli, že se musí přestěhovat k nějakému velkému městu. Takže vlastně kvůli dětem se moji rodiče odstěhovali do Radotína, aby děti měly možnost chodit v Praze do školy," vysvětluje pan Vejnar. I v Radotíně jeho otec pokračoval ve své kněžské službě, postupně se stal nejdéle sloužícím zdejším evangelickým farářem. Výjimečný byl i svým vzděláním, které získal ve Spojených státech. "Otec během studií dostal nabídku na stipendium do Ameriky. V té době už měl vážnou známost s maminkou, tak se jí šel zeptat, jestli může odjet, a ona řekla, že na něj počká. Tak v roce 1922 odjel se svým kamarádem do Říma a odtud pak parníkem do Ameriky, kde studoval dva roky v Richmondu ve státě Virginia," líčí Jaroslav Vejnar.
Působení Jana Vejnara v radotínském evangelickém sboru skončilo v roce 1960, kdy jej komunisté odvolali z funkce. Pracoval pak v radotínské cementárně, kde postupně obsluhoval čerpací stanici či kotelnu. Pan Vejnar vypráví, že komunisté do života rodiny zasahovali už před tím, například když on sám začal uvažovat o svém budoucím povolání: "Podal jsem si žádost do Hradce Králové, kde bylo učňovské středisko na zubního technika. No ale netrvalo dlouho, přišel můj tatínek a řekl: ,Jaroušku, bohužel do Hradce Králové nepojedeš, protože soudruzi rozhodli, že se půjdeš učit tady v Radotíně.' A tak jsem se musel jít učit na soustružníka. A nebylo moci, aby to někdo zvrátil. Bylo to rozhodnutí naší KSČ a nedalo se s tím prostě hnout."
Už od mládí byl pan Vejnar aktivním sportovcem. Byl členem zdejšího vodáckého oddílu, na konci 50. let zkoušel s kamarády založit i turistický oddíl. Na vojně se pak dostal ke své další životní zálibě, k fotografování. "Přihlásil jsem se do fotokroužku a tam se mě ujal voják, který mě naučil fotografovat. Mohl jsem si půjčit Flexaretu, koupil jsem si film a svého velitele jsem požádal, jestli bych mohl vyfotografovat pár věcí. Na oslavě prvního máje v roce 1962 v Lipníku nad Bečvou, kde byl náš útvar, jsem tak nafotil svoje první fotky. A ta moje vášeň k fotografování byla tak velká, že jsem později v 70. letech dálkově vystudoval výtvarné fotografování na konzervatoři."

Fotoaparát pana Vejnara sehrál důležitou roli v roce 1968, v první den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. Pan Vejnar vzpomíná, že ještě několik dní před tím byl na své první velké cestě do zahraničí. "Najednou se to všechno uvolnilo a my jsme toho hned s kamarádem Milanem Bouzků využili. Na motorce jsme jeli do Jugoslávie, objeli jsme Rumunsko, Bulharsko a přes Slovensko jsme se vrátili domů. Byli jsme asi tři neděle na cestě a bylo to úžasný. Vrátili jsme se v neděli večer a ve středu 21. srpna začala okupace."
Hned první den se pan Vejnar vypravil na motorce s fotoaparátem do Prahy. Postupně se dostal až k sídlu Československého rozhlasu na Vinohradech, kde se odehrávaly tvrdé boje o ovládnutí strategicky důležité instituce. "Zjistil jsem, že naši kluci zapálili v boční ulici tank a nákladní auto. To auto bylo plný munice a ta začala vybuchovat. Při té první ohlušující ráně se tou tlakovou vlnou rozbily všechny okna nejbližších domů. A ty střepy se sypaly lidem na hlavu. Tak jsem udělal honem tři fotky a schoval se za telefonní budku. Tady už šlo opravdu o život, vlastně jsem si tam zažil takový malý kus války, vzduchem lítalo sklo, různé roury a všechno to lítalo přes domy daleko od Vinohradské ulice," vypráví Jaroslav Vejnar.

Následné období normalizace pro pana Vejnara znamenalo konec krátkého období svobodného cestování do zahraničí. Ještě před opětovným uzavřením hranic však jednu cestu stihl – se svým otcem se vypravil do západního Německa. Jedním z jejich cílů byla i Kostnice, místo upálení Jana Husa, ze které si odvezl úsměvnou, ale pro 2. polovinu 20. století vlastně zcela typickou příhodu: "Tatínek samozřejmě měl vybroušenou angličtinu ze studií v Americe a u toho pamětního kamene jsme se setkali s několika dalšími náhodnými lidmi, byla tam nějaká dvojice z Ameriky a pak ještě další lidé ze Západu. Tatínek s nimi konverzoval a když už to trvalo dlouho, tak jsem k němu přišel a řekl česky: ,Hele, táto, už je pozdě, měli bychom jít.' A najednou jsme zjistili, že tam u toho kostnického kamene stojíme samí Češi."
Jaroslav Vejnar si stále zachovává aktivní životní styl, jen za letošní rok už stihl například cestu po severní Itálii s vnoučaty, či po Šumavě a Českém lese s kamarády. Jeho archiv je plný fotografií, o ty ze srpna roku 1968 se v minulosti podělil s veřejností na několika výstavách, například v místní kavárně Pelíšek. Jeho objektiv dokumentoval samozřejmě i proměny Radotína od 60. let až do dnešních dní. Nejvíce fotek však pan Vejnar pořídil na svých cestách. Sám rád dodává: "půl života jsem strávil na vodě a půl na motorce."

Rozhovor vedli: Veronika Klamicerová, Anhelina Olchovská, Adéla Roubíčková, Mykhailo Mykytenko, Jiří Píša, ZŠ Praha – Radotín

Sestavil: Jan Lukavský

Celý profil Jaroslava Vejnara zpracovaný žactvem pro projekt Příběhy našich sousedů naleznete na webu projektu.