Kino oslavilo 100 let

Článek ke stoletému výročí existence radotínského kina od Jana Lukavského

"Filmy se dotýkají našich srdcí a probouzí naše vize, mění způsob, jakým vidíme věci kolem sebe. Přenášejí nás na vzdálená místa, otevírají dveře a mysli. Filmy jsou živoucími vzpomínkami. Musíme je udržet naživu."
O pravdivosti slov režiséra Martina Scorseseho se můžeme už 100 let přesvědčit i u nás v Radotíně. Právě tak dlouho už tu totiž stojí kino, kterému se však v dobách jeho vzniku říkalo spíše biograf, konkrétně tomu radotínskému Bio Radio a brzy poté Jas. Počátky existence zdejšího kina jsou spjaty s místní organizací Československého červeného kříže, která získala na provoz kina licenci. Tu následně zapůjčila Karlu Šinovskému, místnímu občanovi, který se poprvé pokoušel založit v Radotíně kino už krátce po vypuknutí 1. světové války, tehdy však neúspěšně. Jeho plán byl schválen až v roce 1925 a o rok později už v ulici Na Výšince stála budova radotínského biografu.
První návštěvníci radotínského kina ještě chodili na němé filmy – snímky byly doplněny občasnými titulky s nejdůležitějšími dialogy, hudbu k filmu pak bylo třeba zajišťovat přímo v sále. Před plátnem radotínského kina se tak obvykle objevila malá skupina místních hudebníků, tvořená hráči na piano, housle, basu, či violoncello, později je někdy nahrazoval gramofon.
Každému představení byl přítomen strážník a člen místního sboru dobrovolných hasičů, který byl "řádně o svých povinnostech informován a vycvičen k tomu, aby v každém případě mohl zasáhnouti." Právě radotínští dobrovolní hasiči ještě ve 30. letech upozorňovali na chybějící nouzové osvětlení v sále, k čemuž uvádí časopis Nový obzor z listopadu 1934, že snad "po našem upozornění budou na místě vždy aspoň nad východy svíčky; tj. po stránce bezpečnosti jistě nejmenší požadavek."
Podle dochovaného programu ze září 1928 mohli místní zajít například na americký film Kalhotky slečny Nanetky, či francouzské drama Surcouf, lev oceánu. Je pravděpodobné, že se na zdejším plátně čas od času objevil i místní občan Frank Rose (skutečným jménem František Růžička), ve 20. letech přední boxerský šampion, který si za první republiky zahrál hlavní roli v němém filmu Román boxera a vedlejší role třeba ve filmech Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Jánošík, či Bílá nemoc.
To už jsme však v éře filmů zvukových, která kina plnila stále větším množstvím návštěvníků. Vzrůstající zájem o biografy vedl v Radotíně ke vzniku druhého kina, které pod názvy Koruna a později Oko promítalo od roku 1941 do začátku 50. let v sále domu U Koruny.
Ve 30. a 40. letech se velké oblibě těšily komedie z produkce barrandovských filmových ateliérů, jejichž hvězdy čas od času správce kina pan Šinovský přivezl na představení. Radotínské kino tak navštívili například Lída Baarová, Věra Ferbasová, či Josef Kemr. S nástupem komunistického režimu se mozaika promítaných filmů změnila. Společenské komedie, často ze života vyšší třídy, začaly nahrazovat filmy budovatelské, či dramatické snímky z období druhé světové války. Americké snímky většinou nahradily filmy sovětské, či pocházející z dalších států socialistického bloku. Propagandistické ladění programu kin začalo polevovat koncem 50. let, přesto ještě generace radotínských dětí navštěvovaly promítání filmu Olověný chléb či Zakázaný výlet, indoktrinačně líčící události takzvaných Rudých letnic z roku 1930.
Velkým zlomem pro místní kino byla sametová revoluce. Jeho program na čas téměř plně zaplnily nejrůznější americké snímky, například v březnu roku 1992 se krom dětských představení neamerický film v kině nehrál ani jeden. Především však započal rychlý úbytek diváků, kteří s návratem svobody náhle získali spoustu odlišných možností, jak trávit svůj čas sledováním filmů. Zatímco v roce 1984 zdejší kino navštívilo 38 785 diváků, za rok 1996 už to bylo pouhých 7 616 diváků. Česká města začala svá kina rychle zavírat a v roce 1997 hrozil podobný osud i tomu radotínskému, nakonec se však radnice rozhodla jeho provoz zachovat a kino na přelomu tisíciletí místo zrušení prošlo rekonstrukcí.
Když v roce 1985 vznikl film Vesničko má, středisková, postava Otíka ještě mohla ve slavné scéně říci, že je v Praze 57 biografů. Dnes už jich je včetně multikin jen 27, to radotínské je však mezi nimi stále, navíc se spolu s Lucernou, Světozorem a Modřanským biografem řadí k těm vůbec nejdéle nepřetržitě sloužícím. Ročně jej navštíví kolem 12 tisíc diváků a nabízí nejsoučasnější českou i světovou kinematografii, kterou umí navíc promítat ve formátu 3D stejně jako na klasických 35 milimetrech.

Filmy z Radotína
Zatímco v roce 1926 mohli radotínští poprvé navštívit vlastní kino, už o rok později se samotný Radotín poprvé sám dostal na filmové plátno. Od těch dob se tak stalo ještě mnohokrát. Součástí oslav 100. výročí založení zdejšího biografu bylo rovněž promítání sestřihu filmových záběrů, které se za téměř 100 let v Radotíně natáčely. 

Historicky první filmové záběry, ve kterých se objevil Radotín, byly překvapivě pořízeny z letadla. Stalo se tak zásluhou filmu Slavia L-Brox – Románek letcův, který tak krom příběhu mladého vojáka, jež se nakonec šťastně ožení se svou vyvolenou dcerou továrníka, ukazuje celé radotínské centrum včetně kouřících komínů staré cementárny. Navzdory blízkosti Barrandova se v následujících letech Radotín ve filmu nijak často neobjevoval, a pokud ano, jen na velmi krátkých záběrech. Už v roce 1937 však filmaři objevili železniční přejezd ve směru na Černošice, který se do 80. let objevil v minimálně deseti filmech – z těch známějších to jsou třeba Tři vejce do skla s Vlastou Burianem, Dáma na kolejích s Jiřinou Bohdalovou a Utrpení mladého Boháčka s Pavlem Landovským.
Jiné filmy využily zdejší přírodu – ať už lokalitu, kterou dnes zabírá cementárna, jako ve filmu Řeka čaruje z roku 1946 nebo Dnes večer všechno skončí z roku 1954, tak břeh Berounky, kde se natáčely bojové scény velkofilmu Proti všem z roku 1957. Zajímavé záběry nabízí také film Já už budu hodný, dědečku, ve kterém je z okna projíždějícího vlaku pěkně vidět stav okolí radotínského nádraží v roce 1978, nebo Babičky dobíjejte přesně z roku 1983, který nabízí řadu záběrů z lokality tehdy nové vilové čtvrti v oblasti Viniček.
Do Radotína na přelomu tisíciletí se můžeme vrátit ve filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko, v posledních letech se v našem sousedství točily filmy jako Princezna zakletá v čase, Jak se nám to mohlo stát nebo Vlny. Tyto a mnohé další záběry byly k vidění na oslavách 100. výročí zdejšího kina v neděli 13. září 2026.