O jednom skautském výletu a ztracených střepech

O Eduardu Štorchovi a jeho vztahu k Radotínu vypráví Jan Přikryl

A třeba i o tajemném příbuzném. Ač se to nezdá, mají i tak vzdálená témata společného jmenovatele. Vlastně hned dva. Týkaly se Radotína v prvé polovině minulého století a hlavně v nich stěžejní roli hrál spisovatel Eduard Štorch (1878 – 1956), jehož výročí (70 let od úmrtí) bychom si i tímto článkem chtěli připomenout.
Jeho romány jako jsou Lovci mamutů, Bronzový poklad či Minehava (a mnoho dalších) rozněcovali fantazii několika generací kluků a holek a vedly je k zájmu o literaturu a hlavně o historii. Vždy se totiž opíraly o konkrétní archeologické nálezy na konkrétních místech a vlastně "jen" oživovaly mrtvé předměty vyprávěním o dobrodružstvích a starostech lidí, kteří tyto předměty užívali - před mnoha tisící let. Dnes již příběhy Kopčena, Veverčáka a dalších Štorchových románových hrdinů zřejmě ustupují trochu do pozadí, i tak lze litovat, že žádná z "vykopávek" učiněných na území Radotína neinspirovala mistra k fabulaci příhod, o nichž bychom si i dnes mohli říkat "tady se to asi stalo". Přitom – jak ještě uvidíme – měl na Radotín četné vazby. 

Eduard Štorch ale ani z daleka nebyl jen spisovatel. Literární činnost navazovala na jeho intenzivní zájem o archeologii. Zejména ale navazovala na to, co Štorch považoval za své životní poslání: být moderním pedagogem. Třebaže byl vlastně spisovatelem velmi úspěšným (jeho romány vycházely v mnoha a mnoha vydáních a přeloženy byly do minimálně 20 jazyků a část z nich posloužila jako podklad k filmovým scénářům), vždy byl soudobou literární vědou brán jen jako autor nenáročných dětských románů a jako amatér bez nároku na vstup do školních čítanek. Eduard Štorch sám chápal toto hodnocení jako dosti nespravedlivé, daleko víc ale litoval neúspěchů, které ho potkaly při pedagogické práci s mládeží. S odstupem času se ukazuje, že právě v tomto oboru předběhl svou dobu a zasloužil by si i dnes více ocenění. Názor, že učitel má děti vychovávat nejen ve škole, ale i mimo školu, byl pro Štorchovi kolegy příliš ambiciózní a ani na tehdejším ministerstvu školství nenacházel podporu. Přesto ve svém volném čase (a v nemalé časti ze svých prostředků) např. jako první organizoval pro pražskou mládež zimní lyžařské kurzy a letní pobyty na Jadranu a mezi lety 1920 a 1934 vedl tzv. Dětskou farmu na Libeňském ostrově. Po její vynucené likvidaci se snažil prosadit projekt ještě rozsáhlejší, "Výchovnou osadu Růžičkov", i zde ale narazil na odpor ministerstva školství. Souběžně se snažil modernizovat i výuku dějepisu (méně biflování dat, více porozumění době), nové učebnice, připravené v roce 1936, však byly – tentokrát pod tlakem Římsko – katolické církve - zakázány.

Výlet k Radotínskému potoku
Pedagogické novátorství nepřinášelo Štorchovi jen zklamání a frustraci (s dopady na jeho, již tak chatrné zdraví), ale i chvíle zadostiučinění. O jedné takové informuje Kronika 31. oddílu čs. skautů, který měl základnu při Chlapecké měšťanské škole v Jindřichově ulici v Praze. Na této škole Štorch působil jako odborný učitel. Oddíl měl kolem 20 – 30 členů a Štorch byl – pod skautským jménem Sachem - jeho milovaným náčelníkem. Oddíl od svého ustavení v roce 1920 podnikal výlety do pražského okolí a přesně 8. května 1921 zamířil i do Radotína. Z této výpravy se zachovalo dokonce několik fotografií, takže můžeme poměrně přesně identifikovat trasu, kudy oddíl šel. Ráno hoši dojeli na radotínské nádraží a vydali se do kopce dnešní Zderazskou ulicí směrem na Kosoř, odkud sestoupili do údolí Radotínského potoka (zřejmě u Kalinova mlýna) a podél jeho toku se vrátili k nádraží. Mezi tím si udělali zastávku k cvičení skautských dovedností na kopci nad mlýnem Dolní Mašek – čili v místech dnešní cementárny. Vycházku po stejné trase lze s klidným svědomím doporučit i dnes, samozřejmě s výjimkou posledního úseku na dnešní ulici K cementárně, kde intenzita dopravy od dob Štorchových bohužel vzrostla o několik řádů.
Tento výlet patřil k těm náročnějším, daleko častěji se oddíl vydával do méně "exotických" destinací, jakým byl tehdy Radotín. Šlo třeba o Prokopské údolí, Modřany, Šárku, v krajním případě Kazín, kde členové oddílu často skládali skautskou přísahu. Přesto Štorch naplánoval do Radotína ještě jednu cestu. Měla se uskutečnit 20. května 1923, ale neuskutečnila. Skauti se prostě nevešli na Hlavním (tehdy Wilsonově) nádraží do přeplněného vlaku… Vydali se tedy lodí do Malé Chuchle, odkud putovali Chuchelským hájem a minuli horní okraj Velké Chuchle. Po sestupu k železniční trati si zhruba v místech dnešní stanice Zahradnictví (čili vlastně na dohled od radotínského katastru) udělali cvičný tábor a v podvečer nasedli ve Velké Chuchli na vlak. Více skautských výletů "našim směrem" se už ani uskutečnit nemohlo, neboť "Sachem" se na jaře 1924 své náčelnické funkce vzdává, aby se mohl s plným nasazením věnovat náročným projektům, jako byla již zmíněná libeňská Dětská farma či organizace zájezdů do hor a k moři.

Ztracené střepy
Další vášní Eduarda Štorcha byla archeologie. Samozřejmě nebylo v jeho silách organizovat vlastní cílené či záchranné výzkumy, většinu jeho sbírek tak tvořili jednak vlastní povrchové sběry, jednak předměty, které získal darem či koupil od (nám dnes neznámých) nálezců. O sbírkách mluvíme právem v množném čísle.První, která vznikala od studentských let do roku 1925, čítala přes 300 položek, z větší části z Prahy a okolí, včetně Radotína. Tuto první sbírku prodal – s těžkým srdcem a jen proto, aby získal peníze na vybudování Dětské farmy – Národnímu muzeu (NM). Prodej se uskutečnil 7. 4. 1925 a vynesl velkorysou částku 16.000,- Kč (ekvivalent dnešního přibližně jednoho milionu Kč). Přes tuto vysokou cenu, vyplacenou ze strany NM, dnes bohužel nenajdeme z této Štorchovy sbírky v depozitářích NM ani střep. Při inventarizaci archeologických sbírek NM v roce 1937 byla celá sbírka označena za zbytnou a jako taková – neznámo kam - odstraněna. Dnes už stěží posoudíme, jaké pohnutky pracovníky archeologického oddělení NM k tomuto kroku vedly. Jistě tu byla snaha uvolnit (vždy nedostatečné) skladové prostory a jistě tu hrál úlohu i Štorchův romantický přístup k archeologii, který odsouval stranou dobové nároky na vědecké zpracování nálezové situace resp. ke kontextu s jinými nálezy. Nelze se ale zbavit dojmu, že v pozadí tohoto kroku stal i pohrdavý či naopak závistivý vztah profesionálních vědců vůči amatérovi a amatérskému popularizátorovi – romanopisci, kterým Eduard Štorch objektivně byl. Jako akt nepřátelství chápal tento krok i sám sběratel a s NM následně přerušil veškeré kontakty. Ať už byla skutečnost jakákoli, faktem zůstává, že rokem 1937 končí i stopa po několika desítkách archeologických nálezů z Radotína. Pro úplnost ale dodejme, že i po této ztrátě je v depozitářích NM evidováno celkem 249 archeologických předmětů, majících potvrzený původ v Radotíně. K jejich popisu a původu se můžeme vrátit někdy příště.
Druhé sbírky, obsahující zejména předměty z okolí Lobče na Mělnicku (kam se v roce 1939 po svém definitivním pensionování přestěhoval), byl nucen se zbavit – poté, co mu nový režim v roce 1953 zabavil půlku Vinohradského bytu. Část daroval Libereckému muzeu, část do muzea v Hořicích. To také zdědilo Štorchův literární archív, nyní deponovaný v Památníku národního písemnictví, díky němuž, resp. deníkům, které si mistr průběžně vedl, můžeme i dnes nahlédnout do jeho každodennosti, včetně kontaktů s rodinou.

Tajemný příbuzný
Tedy upřímně řečeno pro Eduarda to žádný tajemný příbuzný nebyl, to jen pro nás. Šlo o jeho mladšího bratra Bohuslava, jediného ze sourozenců, s nímž udržoval Eduard průběžně kontakt. Nejstarší bratr Gustav již za studentských let přerušil s rodinou styky a později se přihlásil k německé národnosti. V roce 1946 se dostal do odsunu a zemřel v roce 1954 v Magdebornu u Lipska. Druhý starší bratr, Rudolf, převzal dědictví po otci a provozoval továrnu na předměstí Hradce Králové. S Eduardem byl podle všeho jen v "úředním" styku a i ten po roce 1948 mizí. Nelze vyloučit, že Rudolf po "Vítězném únoru" emigroval. Co se týče "Bohouše", bohužel více o něm nevíme, než víme. S Eduardových deníků je zřejmé, že se občas vzájemně navštěvovali (v 30. letech v Radotíně, poté hlavně v Lobči) a že si poměrně často psali. Z korespondence je zřejmé, že Bohuslav bydlel v tehdejší Krokově, dnešní Jaspisové, že snad byl technikem (alespoň Eduard o něm tak jednou píše), nevíme ovšem zda vzděláním či povoláním. Byl registrován ve sboru Českobratrské církve evangelické, nevíme ale o jak intenzivní vztah šlo. To Eduard byl naopak horlivým ateistou. Jako perličku lze ještě zmínit glosu ze záznamů o historii loutkového divadla v Radotíně:"role čertů představoval většinou pan Bohouš Štorch".
Kdy se Bohuslav vlastně do Radotína přistěhoval, můžeme jen hádat. Muselo to být v druhé polovině 20. let, rozhodně před rokem 1930, kdy je zaznamenána první návštěva Eduardova v Radotíně. Nastěhoval se už ženatý, neboť v radotínských matrikách chybí zápis o sňatku. A nenarodili se mu zde ani žádné děti. Chybí ale také zápis matrice zemřelých, což znamená, že se někdy po polovině 50. let musel z Radotína odstěhovat. I to je ale zatím jen domněnka. V letopisecké komisi uvítáme v této věci jakoukoli informaci. Poslední písemná zmínka o pobytu Bohuslava v Radotíně se vztahuje k únoru 1955, kdy ho navštěvuje bratr Eduard, jenž současně navštívil i místní střední školu a předal jí jako dar několik svých knížek. K této události existuje i děkovný přípis školy, adresovaný Eduardu Štorchovi. O rok později slavný, byť zneuznaný spisovatel, pedagog a archeolog v Lobči umírá, a je zde i pohřben. Kde je pohřben jeho bratr nevíme.