Vražda sňatkového zprostředkovatele

O vraždě Tomáše Luhana napsal jeho potomek Jiří Bárta

Před 130 lety, roku 1896, byla Lahovská malou osadou nad Radotínem o pouhých osmi číslech popisných. Vznikla jen o pár desítek let dříve - na počátku 19. století, někdy v době, kdy kníže Oettingen-Wallerstein zakoupil zbraslavské panství. Tehdy dal lahovický statek na zdejším návrší v polích postavit usedlost (od něj i název osady) a ve svahu hájovnu – domek pro hlídače ovocných sadů na jihovýchodní stráni – lidově známých jako "knížecí višňovka". Usedlost nesla později čp. 28 a hospodařil na ní rod Bláhů. Za nějaký čas kolem ní vyrostlo pár malých domků. Čtyři na katastru Radotína, čtyři na katastru Velké Chuchle, které se tu dotýkaly. Až roku 1922 byla celá Lahovská připojena k Radotínu.

Zde, v čísle popisném 35 žil Tomáš Luhan.
Narodil se v pátek 13. listopadu roku 1818 v malé vesničce Kramolín u Nepomuku a záhy se vydal hledat štěstí ku Praze. Pracoval tu i onde jako nádeník a nakonec se usadil na Lahovské, když si roku 1847 vzal za ženu Kateřinu Bláhovou z Třebotova.
Od té doby žili a pracovali jak se dalo, měli kupu dětí, starali se o malé hospodářství a tak by to šlo asi až do konce jejich dnů.
Nicméně doba to byla těžká. Ze sedmi dětí se dospělého věku dožili jen dcery Marie, Barbora a syn Josef. Paní Kateřina zemřela roku 1893 a starý Luhan pak žil sám jen se synem.  
Tomáš Luhan však nezůstal po celý život obyčejným nádeníkem. Časem se vypracoval v člověka nadmíru důvěryhodného a v tehdejší společnosti velmi ceněného! Byl totiž zprostředkovatelem sňatků – dohazovačem, dalo by se říct takovým Kecalem z Prodané nevěsty. Všude ho znali, všechny znal a věděl kdy, kde - s kým a kdo by se ke komu hodil atakdále. A nejspíš se mu podle dobových ohlasů dařilo a jeho šrajtofle se plnila zlatkami a on tak mohl na Lahovské postavit malý domek a koupit políčko a zahradu.

Jeho štěstí ovšem nemělo trvat věky. Ve čtvrtek 5. března roku 1896 se 78 letý Tomáš Luhan teple oblékl, posnídal u své dcery v sousedství a v deset hodin dopoledne vyšel z Lahovské přes les "Malý háj" do hostince Karla Böhma na Cikánce. Hostinský měl dvě dcery na vdávání a Luhan měl ve svém notesu pro jednu z nich ženicha až ze Smíchova. Na Cikánku už ale nedorazil. Druhý den šla po poledním dvě děvčata lesem na Lahovskou, když tu jedna vykřikla! Na lesní pěšině, tam kde se odedávna říká V Neckách, ležel člověk. Bály se, a tak ani nešly blíž a utíkaly k nejbližším domkům v osadě. Přivedení lidé poznali v ležící postavě starého Luhana. Hned také viděli, že je mrtev. Ležel tváří k zemi v tratolišti krve, hlavu rozbitou kamenem a hrdlo prořízlé nožem. Kabát i kazajku měl rozhalenou a jeho osobní věci i taška s penězi byly pryč. Prvním, koho policie podezřívala, byl syn Josef, který žil s otcem ve společné domácnosti. Hned druhý den psaly pražské noviny o senzační otcovraždě starého Luhana a od té doby nebylo jediného dne, kdy by se kauze brutální vraždy nevěnovaly.

Josef Luhan byl však po několika dnech propuštěn pro alibi a nedostatek důkazů, lidé mimo jiné dosvědčili, že byl v předpokládané době vraždy v práci v radotínské cementárně. V té době se už rozběhlo pečlivé policejní vyšetřování a výslechy všech obyvatel Lahovské a dalších, z Radotína, z Lochkova, Kosoře i odjinud. Pomalu začalo vycházet najevo, že rodina Luhanů měla zavilého nepřítele v jistém Šebestiánu Charvátovi. Tento asi třicetiletý nádeník se přiženil před pár lety na Lahovskou a s Luhany, ale i s jinými rodinami měl časté sváry a vády. Příliš často nepracoval, sem tam něco ukradl a k lidem býval agresivní. Při takové jedné krádeži měl ho právě starý Luhan přistihnout a svědčit v jeho neprospěch u zbraslavského soudu. Jindy zase Charvátovi nařkli mladého Josefa z pytláctví, byli ale obviněni z křivého svědectví, protože mladý Luhan dokázal, že byl celý den na Jubilejní výstavě v Praze, byl to rok 1891. Od té doby měli v Charvátovi nelítostného nepřítele, který jim škodil, jak jen mohl. Dokonce několikrát veřejně prohlašoval, že až na starého narazí někde mimo lidi, že ho podřeže jako psa. Také neustále mluvil o tom, kolik musí mít Luhan peněz, když mu platí tolik za svatby! (běžně 20 – 40 zlatých).
Tyto okolnosti, výpovědi svědků, chatrné alibi a Charvátovo zamotávání se do vlastních výpovědí nakonec vedly k jeho obžalobě ze spáchání vraždy a loupeže na Tomáši Luhanovi. Svědci tak například dosvědčili, že Charváta v inkriminovanou dobu viděli vyjít z lesa "V Neckách" a mýt si ruce ve Slavičím potoce, který zde vytéká. Pak přešel silnici, která vede z Radotína do Lochkova a u Brouchova mlýna, na cestě od Kosoře ho potkala mlékařka.

 Dalším člověkem, který ho ten den viděl, a to hned dvakrát, byl hospodář Vojtěch Bláha, který ho spatřil od svého domu (tenkrát tam byly jen pole a bylo vidět až k vozové cestě a k lesu), nejprve, krátce po desáté běžel jako od vozové cesty do Radotína přes pole k lesu a před jedenáctou viděl ho běžet zase zpět!
Charvát se pravděpodobně pustil od osady dolů, kolem višňovky a k lesu, a tudy dohnal starého Luhana, který šel pomalu druhou stranou. V místě, kde došlo k vraždě končilo tehdy husté smrkové mlází, ze kterého ho vrah mohl překvapit. Charvát se potom u svého domku dal do řeči s lidmi, kterým tvrdil, že je "teprv čtvrt na jedenáct!" Ačkoli, podle pozdějšího zjištění, tou dobou už muselo být kolem jedenácti a chtěl si tím jen získat alibi pro čas vraždy. Tvrdil také, že celou dobu za domkem tloukl kámen na štěrk, což bylo tu zimu jediné jeho zaměstnání, to mu ale nikdo nemohl dosvědčit. Zajímavé také je, že ačkoliv většina mužů už tehdy nosila kapesní hodinky a i doma měli nástěnné hodiny, často se pro jejich nespolehlivost spoléhali na vlaky projíždějící Radotínem a jejich daleko slyšitelné pískání. " Jela půl desátá" říkali, apod. A skutečně, podle údajů od drah, které si soud vyžádal, tyto časy se ve výpovědích shodovaly.

Je nutno podotknout, že osobnost Charvátova jeví se podle četných svědectví jako nezralá, násilnická, často se chová ublíženě a sebelítostně. Dokládá to i jeho zápisník z vězení, kde odhaluje svoji mysl, vzpomíná na dobu dětství a mládí a vypisuje osoby,
které mu měly ublížit.
Soud se konal v červnu, nejprve na Zbraslavi a poté v Praze. Trval čtyři dny a 19. června 1896 byl Šebestián Charvát uznán vinným z úkladné vraždy Tomáše Luhana a odsouzen k smrti provazem. Tato kauza byla bedlivě sledována veřejností a pražský tisk o ní informoval každý den v ranním i večerním vydání.
Charvát se později odvolal k císaři a trest mu byl zmírněn na doživotí. Trest si odpykával ve věznici na pražské Pankráci. Každý rok psal žádost o otevření a přešetření případu, v čemž mu bylo pokaždé vyhověno, vyslechnuti jím navržení svědci, ale rozřešení bylo vždy stejné – případ se uzavřel s původním závěrem. Charvát ve vězení postupně přicházel o zdravý rozum, jak je patrno z jeho dochovaných zápisků, až roku 1917 zešílel dočista a převezen do ústavu pro choromyslné v Bohnicích kde ještě ten rok umírá.
Na Lahovské bohužel klid nezavládl. Patrně proto, že tobolka Luhanova se sice později našla, ukryta v hustém mlází, ale již bez peněz (mohlo tam být až 70 zlatých!), zůstaly v ní jen podobenky ženichů a nevěst. Žena Charvátova postupně přesvědčila některé lidi o nevině svého muže a naopak o domnělé vině Josefa Luhana a Lahovská se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. I sestra Josefova, Barbora, útočila na bratra a osočovala ho z otcovy vraždy – nikdo nevěděl, kde skončili Luhanovy peníze! Vzájemně se napadali u soudů a byla z toho ještě mnoho let zlá krev. Naposledy, ještě na počátku třicátých let (!), podali Charvátovi potomci stížnost na výsledek soudu.
Snad i to byl důvod, že se o tom později raději nemluvilo. Pravnučka Tomáše Luhana, (moje babička) už jen mlhavě cosi zaslechla, ale nic bližšího nevěděla. Až matriky vydaly svědectví, také dobový tisk a v neposlední řadě obsáhlý soudní spis čítající na tisíc stran (!), který je uchován v archivu Hlavního města Prahy a vypráví příběh jenž by vydal na román.
Případ zaujal dokonce i pracovníky Českého rozhlasu, kteří před několika lety vytvořili dokudrama, kde Tomáše Luhana ztvárnil herec Miroslav Táborský, najdete ho pod názvem "Hodina vraždy. Sousedé na život a na smrt" v archivu pořadu Historie českého zločinu. Autor se sice dopustil několika drobných chyb daných neznalostí místních reálií (jakože Lahovská leží u řeky), ale vcelku jde o zdařilé dílo a mohu jen doporučit jeho poslech.
Rád bych tímto krátkým textem vzpomenul člověka, jehož potomci stále na Lahovské a v Radotíně žijí, a který byl před stotřiceti lety surově zkrácen na životě a jehož smrt ve své době plnila přední stránky novin. Chci také obnovit malý pomníček, který kdysi v místě vraždy byl, tehdy v podobě křížku a obrázku panenky Marie.
Tomáš Luhan, jeho blízcí, přátelé a ostatní tehdejší obyvatelé Lahovské a okolních obcí tu vystupují před námi přes propast věků jako živoucí bytosti se svými každodenními starostmi i radostmi a celé to bohatě ilustruje tehdejší život ve své barevnosti a rozmanitosti, jaká na nás nemůže dýchnout ze žádné knihy či filmu. A to se tu před námi otevírá, bohužel díky tragickému úmrtí.
Tomáš Luhan spí svůj spánek na radotínském hřbitově u řeky, stejně jako ostatní protagonisté dávného příběhu. Zahráli svůj part a jsou v prach. Jen krutou náhodou se stalo, že se dnes můžeme podívat takřka do jejich tváří a uvědomit si, jaký že to byl tehdy život.

5. března tohoto roku obnovil Jiří Bárta pomníček, který kdysi na místě vraždy stával.