Zásobování Radotína pitnou vodou

Článek Jana Přikryla o pitné vodě v Radotíně
Kde je voda, tam je život, a
platí to i o Radotíně. O vodu zde opravdu nikdy nouze nebyla, vždyť právě
poloha na břehu Berounky a dnešního Radotínského potoka, byla hlavním impulzem
pro samotný vznik osady. Oba zmíněné toky, a také později vybudovaný mlýnský
náhon ovšem nabízely vodu (často i v nežádaném množství – v podobě
povodní), kterou bychom v dnešní terminologii označili jako "užitkovou".
Ta sloužila k napájení dobytka a k dobově skromným potřebám osobní
hygieny a čistoty obydlí.
Co ale pitná voda? Je to
s podivem, dlouhá staletí stačila malé vesničce, kterou tehdy Radotín byl,
jediná veřejná studna. Alespoň jen o
jediné máme zprávu. První písemné zmínky o ní spadají až do 15. století,
nepochybně ale existovala i dříve. V poloze "na návsi". Přesné místo
neznáme, lze však usuzovat, že spíše než ve středu vesnice se nacházela až na
severním okraji tehdejší zástavby, zhruba snad v místech dnešní stanice
Prvomájová. A to z důvodů snížení nebezpečí kontaminace pitné vody jak
splašky ze statků, tak z bahna široce se rozlívajícího Radotínského
potoka. Další nebezpečí kontaminace vody čerpané na vlastní návsi by vzniklo po
roce 1499, kdy privilegiem krále Vladislava II. byla umožněna na tzv. horním
mlýně výroba papíru, první v Čechách. Dnes můžeme být na toto prvenství hrdí,
kvalitě vody v mlýnském náhonu, který procházel středem návsi, to ale jistě
nepřidalo.

Ať již byla zmíněná obecní studna
kdekoli, evidentně potřebám obyvatel obce až do začátku 19. stol. bohatě
dostačovala. V té době již vznikaly i soukromé studny ve statcích, po roce
1862 i na železniční stanici a snad i v nově budovaných továrnách. O tom
však doklady chybí. Dramatickou změnu přinesl až závěr 19. století, kdy Radotín
překročil pověstný "Rubikon" a z obce zemědělské se definitivně změnil
v obec průmyslovou. S potřebou radotínských firem po nových
pracovních silách korespondovala dynamická výstavba nájemních domů i soukromých
domků. Závislost zásobování pitnou vodu na jediné veřejné a několika soukromých
studních se stala neudržitelnou. Tím spíše, že počet obyvatel rostl jak
v dalších letech před 1. světovou válkou, tak v letech po ní.
Řešení se samozřejmě našlo, už s odstupem
nedlouhého času se ale ukázalo jako provizorní. Šlo o to, každou
z budovaných ulic vybavit obecní pumpou. Od konce 19. století do 20. let
století následujícího vznikl takto v Radotíně velký počet uličních pump,
které se převážně zachovaly až do dnešních dnů. Na jejich komplexní dokumentaci
ostatně Letopisecká komise v současnosti pracuje.
Zmíněné "řešení" se samozřejmě odrazilo
na atraktivitě bydlení v obci a tím i na návratnosti investic
vložených do obytných objektů. Není divu, že se poměrně brzy po roce 1900 začaly
ozývat hlasy volající po zřízení obecního vodovodu. A není také divu, že
nejhlasitěji se ozývali stavitelé bytových domů, v čele s Josefem
Kočím. Prvním ozvukem těchto snah se stala nabídka firmy Vačkář a Pekař z Prahy,
která chtěla vypracovat projekt gravitačního vodovodu z prameniště ve
Staňkovce. To se psal rok 1907. Zastupitelstvo obce však na tuto nabídku
nereflektovalo. Jestli se tak stalo z racionální obavy o nákladnost této
investice, nebo kvůli krátkozrakosti tehdejších zastupitelů, to se dnes již asi
nedozvíme. Fakt je, že zastupitelstvo bylo tehdy v důsledku platného volebního
zákona složeno převážně ze starousedlých statkářských rodin, které "svou vodu" už
měli….

Muselo uplynout skoro 20 let, aby
se zastupitelstvo k problému vodovodu vrátilo. To se psal tok 1926 a prvním úkolem bylo najít dostatečně silné prameniště. To kdysi vyhlédnuté na
Staňkovce v té době už využívali ve svém vodovodu sousední Černošice. Novým
zdrojem se měly stát prameny u Kosoře. V srpnu 1928 byla za přítomnosti
zástupců ministerstva zemědělství a ministerstva zdravotnictví (kteréžto
instituce se spolu ze Zemí Českou měly podílet na dotaci investičních nákladů)
konstatována vydatnost a zdravotní nezávadnost daného zdroje. Ke konci téhož
roku pak obec Radotín vykoupila od pana Korynty a paní Ejemové pozemky, na
nichž se prameniště nalézalo. Mezitím již běžely projektové práce, realizované
na základě výběrového řízení z roku 1927, a to firmou Motyčka a spol.
z Prahy. Na projekt vodovodní soustavy v obci bylo vydáno 39 tisíc
Korun.
Věci se ale neodvíjely tak
idylicky, jak by se mohlo z výše uvedeného zdát. V zastupitelstvu
celou akci "sabotovali" agrárníci, horší dopady ale měly hádky kolem zaplacení
investice, poplatků za připojení i ceny odebírané vody. Pro uklidnění situace zřídilo
zastupitelstvo Vodárenskou komisi, v jejímž čele stanul již výše zmíněný
Josef Kočí. Ta se chopila agitace v obci a vydala v té souvislosti
brožuru, seznamující radotínské občany s technickými i ekonomickými
parametry výstavby a provozu nového vodovodu. Dle této brožury mělo jít o
vodovod gravitační, tekoucí od pramenů u Kosoře samospádem na základě zákona o
spojitých nádobách do vodojemu na Lahovské (3000 hl) a do druhého vodojemu na
Benátkách (500 hl). Náklady na celou obecní síť byly vyčísleny na 2.350 tis.
Korun (z toho měla 40% krýt zmíněná dotace). Zásobováno mělo být 700 parcel a
93 požárních hydrantů. Pokud jde o cenu odebírané vody, kalkulovala Komise
velmi sociálně: 20 halířů za 100 litrů. Počítalo se přitom – celkem velkoryse -
s denní měrnou spotřebou vody na domácnost ve výši 100 litrů.

Na financování doporučila
Vodárenská komise využít krátkodobou půjčku, uhrazenou prostřednictvím poměrně
vysokého "připojovacího poplatku" ve výši 1.500,- Kč za každý objekt. Komise
dokonce předpokládala, že po splacení úvěru bude výnos z připojovacího
poplatku využíván na budování kanalizační sítě. K tomu ale nikdy nedošlo a
chybějící kanalizace byla dlouhodobě jednou z "vyhlášených" slabin Radotína. Kanalizační
síť je ovšem tématem, které sem přímo nespadá. Budiž tady jen konstatováno, že
odkanalizování obce zaostávalo o cca 30 let za zásobování vodou a že poslední
oblast (Viničky) se dobrodiní kanalizace dočkala až v roce 2010.
Vodárenská komise a její brožura
měla velmi příznivý dopad na atmosféru v obci, díky čemuž se konečně mohlo
přistoupit k vlastní investici. Ale upřímně, to nejdůležitější, co Komise
slibovala, se nenaplnilo. Plánované rozpočtové náklady byly zhruba o 40%
překročeny a byly z větší části kryty z rozpočtu obce, ale hlavně: nedlouho
po dokončení soustavy se ukázalo, že prameniště u Kosoře není natolik vydatné,
aby zajistilo dostatečný vztlak k naplnění vodojemů, čili místo vodovodu
gravitačního byl nakonec vybudován vodovod přečerpávací, v němž klíčovou
roly sehrávala studna s čerpadlem u vodojemu na Benátkách.
K této změně došlo až
"zásluhou" sucha v třicátých letech, naštěstí krátce poté, kdy byla státní
a zemská dotace vázaná na prameniště u Kosoře proplacena. Se stavbou vlastního
vodovodu začala výše zmíněná firma Motyčka a spol. v září 1930 a stavba
byla (kromě části domovních přípojek) dokončena a zkolaudována v roce
1934. V době kolaudace bylo na síť napojeno 422 parcel a uliční potrubí
měřilo 19,2 km, domovní přípojky dalších 5,8 km. Síť se poté dále rozšiřovala,
zvláště od roku 1935, kdy zásluhou studny na Benátkách bylo zajištěno celoroční
nepřerušované zásobování. V závěru roku 1937 již byla v Radotíně
dodávána voda do všech obytných objektů! I toto datum můžeme považovat
v historii Radotína za významný milník v budování moderního způsobu
života.

A co dál? Po horečnaté kampani 30. let se další 4 desetiletí ubíral vývoj jen kvantitativním rozšiřováním vodovodní sítě, a samozřejmě i zvyšováním měrných i celkových odběrů vody. Právě ty začaly v 70. letech narážet na přirozené limity místních zdrojů. Jako na zavolanou tak přišla nabídka připojení Radotína na přivaděč vody ze Želivky. Stalo se tak v roce 1973, tedy ještě před připojením ku Praze. K poslednímu zkapacitnění tohoto zdroje pak došlo po roce 1984. Radotín tak v současnosti odebírá takřka 100% spotřebované vody z Želivky, a to prostřednictvím vodovodního přivaděče Jesenice – Kopanina. Průměrná denní spotřeba vody nyní činí cca 250 litrů na domácnost, čili 2,5 x víc než bylo plánováno v době výstavby prvního vodovodu. A vodovodní síť? Ta se do současnosti v Radotíně rozrostla na cca 37 km, plus 8,5 km domovních přípojek. Jde tedy o skoro dvojnásobnou délku, než jakou měl obecní vodovod v době své kolaudace.